Život ve sprintu?

     Včera večer jsem měla v tomto školním roce svůj první workshop a to v Horní Bříze a moc jsem se těšila. Jen posledních 14 dní nabralo vše na neskutečném tempu, ale tentokrát jsem tempo neurčovala já sama, a tak jsem pochopila, že mám vše pozorovat a plynout s tím. Denně přicházely výzvy. Denně jsem něco řešila. Denně jsem byla nucena se zamýšlet nad smyslem svého přínosu zde na Zemi, protože již roky vím, že nemohu zde jen tak pobývat, že je prostě nutné zde něco předávat a to v prostředí, které se mnou ladí. Postupně se ode mě odloupává, co ke mně neladí a já to tentokrát jen tak pozoruji a netrápím se tím jako v minulosti, protože vnímám, jak velký to má smysl pro vše kolem mě a to i díky zpětným vazbám, které ke mně přicházejí. A v uších mi stále v posledních dnech zní heslo mé maminky...... no, a včerejší události kolem workshopu byly pro mě jistým vyvrcholením. Včera kolem 15 hodiny před workshopem jsem si uvědomila, jak neskutečně jsem unavená, ale lehnout si?? Kdepak, protože krabice kolem mě volaly, že je třeba je po stěhování vyprázdnit a děti večer potřebovaly něco jíst, a tak jsem vařila hutnou polévku a vyklízela krabice. Vše jsem si načasovala tak, abych na 18:15 hodin dorazila na workshop. Oskárek mi po návratu z tréninku pomohl do auta naložit pomůcky a já dokuchtila polévku. Když jsem si obouvala boty, tak mi zazvonil mobil a po pár větách jsem pochopila, že můj timemanagement má mega trhlinu:-) Workshop začínal v 18:00hodin nikoliv v 18:30hodin. Kdo mě zná ví, že jsem vždy na workshop nachystaná od odpoledne - hezky jsem si v Kalokagathii vše nachystala, navonila....a tak jsem si říkala proč se mi toto stalo? A záhy jsem pochopila....