Výběr jména
Moje maminka se narodila 3.3.1953. Nesla jméno Jana. Toto jméno se asi hlavně díky ní v mém rodě (po ženské rodové linii) opakuje - dvě její sestřenice daly toto jméno svým dcerám (jedna, když už mamka odlétla do meziprostoru).
Taťka mi vyprávěl, jak mamka od první chvíle věděla, že budu Vanda, Vandi, Vandička. Takže chlapeckou variantu vůbec nevymýšleli. Roky jsem se s tímto jménem prala a ono mi vždy uštědřilo lekce, abych pochopila, že ne každý takové jméno může nosit. Ve školce, kam jsem chodila jen ve chladných měsících, jsem se chtěla jmenovat Verunka. Verča, Veronika - takové hladivé jméno a ne Vanda! Ale dědeček mi uměl moc hezky říkat: "Vandi, Vandičko!". A dokonce z jeho úst znělo i dosti mile: "Vandinko." No, prostě děda Jan Čurda, který tu svou lásku uměl propsat nejen intonací hlasu. A díky němuž má mamka nosila jméno Jana. Prostě ten, co "jeho oči nosím" a nosila je i má mamka. Ten, který mě svou láskou a nezdolnou trpělivostí připoutal zde na Zemi a nenechal, abych ulétla tam, kam mamka. Ten co mi ukazoval bezpečí a něhu tohoto světa přes nekonečné nastavování svého častečně rozdrceného ukazováku při mém uspávání. Byl to ten nejkrásněji rozdrcený ukazovák, který dokázal zázraky, když se v mých devíti měsících jeho milovaná dcera nevrátila z města, kam si běžela pro světle modrý baloňák. O jeho lásce jsem nikdy nepochybovala, a tak jsem také nikdy nepochybovala o tom, že existují muži, kteří umí milovat každou svou buňkou, myšlenkou, slovem, pohybem,....A pro život ženy je toto neopomenutelná deviza pro šťastný a radostný život i ve chvílích kdy je zamračeno a po Kemrovsku "Chčije a chčije.".Je úplně jedno, že děda nebyl archetypem muže MUŽE, že byl tak trochu podpantoflákem, ale jsme si mistry a nic se neděje náhodou. Ano, musela jsem v sobě učesat ten chaos v oblasti vnitřní ženy a vnitřního muže, které zde byly po generace propisovány, a které nelze jen tak "vyčůrat", a tak je třeba je odžít kousek po kousku, generaci po generaci, tajemstvím za takemstvím, bolestí za bolestí, ...než se začne skládat obraz ze střípků a zde je víra pocházející z lásky přijaté neslutečnou kotvou, kterou zmohutňuje nacítěná trpělivost, kterou jsem dokázala vstřebat a stejně je jí stále pro složité úkoly málo.
Radit? No, raději jen sdílet, ať si každý s tím naloží po svém. Jméno je pochodeň. Může být brzdou. Může být nesčetnými klacky pod nohama. Může být trestem. Může být .....čímkoliv. Proto u své nejmladší jsem byla již skutečně při výběru obezřetná a měsíce načítala knihy o jménech z nichž jsme s manželem vybrali několik našich favoritů a ty jsme hodily do pléna našim starším dětem, aby ony vybraly. Po jejich výběru jsem ještě variantu tohoto jména probrala s numeroložkou, aby pasovalo s příjmením, a tak máme Johanku Lee Kadlecovou. A proč tyto řádky píšu?
Jelikož až nyní se mi ukázal další rozměr tohoto jména. Po dlouhé době mě to zase konečně pustilo za mým taťkou, který má pro dcery a vnučky slabost - no, on má celkově slabost pro ženy a já už naplno pochopila proč.
Pozorovala jsem toho našeho bradatého otěcka ako on si žije v těch Vysokých Tatrách. Nelze mi zde nepřipsat načtenou informaci, že horolezci vznikají z chlapců tak, že mají nedosycenou potřebu po matce, a tak lezou po skalách jako měli ve svých představách touhu lézt po svých matkách k jejich prsům a ony jim to z nějakého důvodu neměly šanci umožnit. A tak tvrdě lezou po horách a hledají.......Killy - můj táta, kdysi ve svém rodišti na horách nezkrotně lovil své ego jako správný Lev, ale postupně ho začalo drtit vše, co ho mělo dotvarovat do dnešni podoby - má sestra ji pojmenovává rozdávání lásky a radosti všem a všude okolo sebe. A skutečně! Je neskutečný požitek vidět někoho s takovou lehkostí bytí bez strachů, kudrlinek....prostě ten stav bytí ve flow.... takový ten zářivý člověk, který si užívá naplno toho, co mu přichází ač by mohl být uzavřený a nadávat na debilní nespravedlivý svět. Náš táta je hrdina, na kterého kdokoliv jej potká, jen tak nezapomene a ještě se mu při vzpomínce na chvilku s ním rozjasní úsměv. Pro mě je skutečným hrdinou. Opravdovým milovníkem přírody. Je neuchopitelný. Je potřeba ho zažít. Bylo pro mě naprosto obohacující vidět, jak můj syn vedle něj září. Přirozenost!
A stačila jen zmínka o jeho babičce a mně to konečně seplo. Došlo mi, co se stalo při výběru jména pro naši nejmladší. Moje vřelá, milující a otcem naprosto prostupující prababička se jmenovala Jolana. A tak ženské rody z taťkovo i mamky strany se spojily a k nim oba ženské rody mého muže Jana (Jena) a je zde Johanka - jemnější propojení velmi silných žen Johany a Jany❤️🍀🦋🫶
PS: Zcela úmyslně jsem zde nepopsala význam jmen Vanda, Jana, Johanka, Johana, Jolana, Jan.......každý kdož hledá, nalézá pro něj to opravdové a já nejsem Vy❤️🦋💚
