Rodinná terapie
Sedíte, vysvětlujete.....a jste odvrženi za dveře a to ještě vlastně po tytyty, kdy jakože v žertu je vám nahozeno, že jste nedostatečně pokornou součástkou terapie a to na 3. terapii ....ten naproti absolutně neví, co máte absolvováno...a v žertu nahodí odsudek....jak může vědět, že toto je nepokora??? Nemůže náhodou i snaha o nápomocnost, kdy jeden se věnuje problému, při svém nastavení vidět ještě hlouběji než pod povrch, být zaměněna za nepokoru?
Jste za dveřma s mega bolestí a opět nevyslyšen. Stojíte tam, máte mega strach o své dítě, cítíte svou bolest a přemýšlíte po těch měsících, kdy jste v noci načítal vše podstatné i nepodstatné a absolvoval desítky procesů, které vše zdárně posunuly, ale vás vyčerpaly, že je asi načase vyběhnout do nejvyššího patra a ukončit toto lopocení se, kdy nemůžete mluvit naplno, protože během prvních schůzek shledáváte, že bohužel terapeut není plně otevřen a jede hodně v jedničkách a nulách, načtených, nakoukaných, ale ne procítěných na všech úrovních a ve všech pozicích a asi jste navíc přišel řešit jeho nedořešenou ránu s dominantní matkou nebo někým dominantním, protože jinak si neumíte vysvětlit, jak mohl bezcitně vás zcela samotného vyhodit za dveře, když jste se jen snažil vysvětlit, proč jste chtěl tu návštěvu ještě odložit, že ještě neuzrál ten pravý čas. Stojíte. Jdete. Nakonec si sedáte, protože jste prostě zodpovědný a víte, že zde nejste sám a víte hlavně, jak je to kua těžké vyrůstat bez maminky. Jste opět jako vždy pokorný, a tak se na vyzvání vrátíte zpět....tam kde nikdo nereagoval na to, že Vašemu dítěti jeho otec poskytl neadekvátní pomoc, o které se ten jeden navrátivší ze zadveří již před lety vyjádřil, že jde o pomoc od nekopetentní osoby (prostě kamarádka partnerky není vhodným terapeutem pro děti - známé do své péče nebereme, že?)....no, díky této nekopetentní osobě se vše rozjelo ještě více a hlouběji, ale jako by to ten jeden ani neřekl, to se zde neřeší, protože to už se stalo...ale nejsou v tom jaksi vidět ty tuny bezesných nocí.....kdy jednomu by z toho hráblo....ne, to se zde neřeší.....stejně jako se neřeší všichni účastníci stejnou vahou empatie....jak je možné, že když jeden má strach udělat krok, tak se nesemkne celá skupina a s krokem mu nepomůže? Nebo ještě lépe, neuzpůsobí se jeho tempu? Já jsem vždy vpředu hleděla na ty vzadu a nikdy jsem jim v běžném životě neutekla, protože jsem za všechny vždy měla stejně velkou zodpovědnost. To to v terapii nefunguje jako při pohybu v přírodě s bandou dětí? Jakože, když je ztratíte, protože potřebujete dořešit ty nejpomalejší a ti nejrychlejší zrovna zapomenou na předem domluvená pravidla kontrolovat svůj ocas (rozumějme ty vzadu), tak je necháte napospas jejich osudu? Ne, v přírodě máte mapu a víte, kde je zhruba hledat a máte případně v záloze horskou službu. To v terapii a to v té rodinné neznáme??
To tak hezky rozsekaného človeka necháme po terapii cestovat samotného téměř přes celou republiku a vlastně se potom divíme, že nám ten onen člověk oznamuje, že vystupuje z terapie, protože se na ní necítí bezpečně a jeho zdravotní stav není touto terapií vylepšován ba naopak. Ano, víte, že Vám byla nabídnuta individuální lekce o délce 50minut za 18dní, která byla předem nachystána, protože se na testech u Vašeho dítěte přišlo, že mu chybí vzorce, které by mělo mít od své matky, a tak se zjevně udělá obrázek, jak matka byla totálně nefunkční a děsná a vůbec se nepoloží dotaz, máte pocit, že se dcera od Vás odpojila? A už vůbec nepadá dotaz, kdy se tak stalo? Odpověděla bych, že v 8 letech, kdy jsem chtěla po rozvodu pro své děti maminku i tatínka, ale dcera evidentně chtěla být u jednoho rodiče a vznikl jí v hlavě mega chaos, když měla trávit většinu času s partnerkou milovaného tatínka, a pak zase s maminkou, která fungovala úplně jinak než ta partnerka jejího tatínka a představovala tento svět v jiných úhlech. A to pak dítě má pocit, že psi jsou odporní, protože jsou radostní a radostní nemohou být stále, tak jsou prostě divní, protože dítě přejímá vzorce typu, proč se toto děje jenom nám a život není fér. Ten mámy svět, kde o víkendu je legrace na výletech za poznáním a máma to vždy nějak zařídí, protože stačí si prostě správně přát, je prostě něco jako ta psí radostnost, které se nedá věřit, protože život není fér a proč že se toto děje jenom nám?A hlavně já si přeji a ono se neděje - no, ano, ne každý má ten vnitřní hlas, který mu vepsal pravidla, jak si přát, jak být trpělivý, nutnost promítnutí reálnosti přání, zda si lze přát, aby se dva lidé rozhodli mít se opět rádi.......dítěti, kterému jsou ukázány jedničky a nuly se poté jen nesnasno nalaďuje na to, co je v něm hluboko za dary.....
Naštěstí ten jeden člověk si po té cestě zpět, přes téměř celou naši republiku, tak nějak seskládal, co se mu to jakože stalo - vytvořil si takovou mapu. Pochopil, že se mu na terapii ještě více otevřelo jeho totálně rozsekané vnitřní dítě, na které je celou dobu jeho vlastní porozené dítě napojené. No, dost slušné pro někoho sci-fi, ale takhle si tu žijeme. Sami si musíme zvědomovat dění, protože prostě terapeut měl na duši otlak a nevytáhl mapu, kterou potřeboval ten nejpomalejší na tomto běhu, který je během života a vlastně snad doběhem životů těch, kteří zde byli před námi a nechali zde slušný masakr k dovyřešení - no, je třeba si vykasat rukávy a s úsměvem se do toho vrhnout--- do všech těch možných linií, generaci po generaci.... A už prosím bez teoretiků, prosím si jen praktiky, kteří se nezaleknou složitostí a propletenců a totálních zašmodrchanců a různých požárů a povodní, které vystřídaly vichřice a vánice. Všichni jsme jedno. Všichni jsme zde jako ten nejslabší z nás. Všichni jsme si mistry.
Těším se na časy, kdy terapeuté budou chodící láskou a tudíž nebudou kohokoliv posílat za dveře a ten čas přijde. A až přijde, tak nastane lavinová reakce a nebude třeba terapeutů. On už nastal, takoví terapeuté již po této Zemi chodí, kéž je toto již má poslední zkušenost a mohu též být Láskou❤️🫶🦋🍀, tak jak to vnímám a umím.
PS pro terapeuty, když někdo žádá a prosí, aby mu druhý něco nedělal může to být jen, proto že má velmi špatnou zkušenost....a snaží se roky odpustit, ale odpouštění někomu, kdo lhal, pak mlžil, pak manipuloval....můžete si říkat milionkrát racionálně, on v tu chvíli nic jiného neuměl, ...... ale roky bez otce, se kterým si rozumíte, jsou nevratné.....roky bez poloviční sestry, se kterou si rozumíte, jsou nevratné.....noc v zamčeném pokoji bez WC, kdy se malá osůbka probudí a potřebuje na velkou stranu se těžce vymazává z paměti, ta chvíle, kdy je vám vysvětleno, proč se lidé ptají: "To jsi Ty, ta holčička, které zemřela maminka?" tak že jste vlastně nyní náhradníkem za zemřelého druhorozeného syna - ta vám markantně ovlivnila život v mnoha směrech, ta chvíle, kdy už 14 dní čekáte na slibovaný dárek k narozeninám a vůbec na užití si svých narozenin s těmi, co Vám řekli, že jsou nejbližší - no, dočkáte se úplně jiného dárku a přesto se z něj radujete, ač s ním nemůžete podniknout vysněné plány, ty měsíce a vlastně roky, kdy prosíte, ať si můžete koupit ty in-line, na které jste si vydělali na borůvkách, to neustále přesvědčování sebe samého, že je to takto fajn, že můžete vtipkovat, že dnes můžete navštívit domov č. 1, potom 2. 3, 4, 5....a v tom všem se orientovat a plnit vše, jak se na druhorozeného sluší, být v tempu prarodičů, kde trávíte nejvíce času, abyste je šetřil, moc se nikam nevzdalovat, aby nebyla babička ve stresu, nenechat se rozhodit, když jste jediné dítě široko i daleko, které musí chodit 250x na svačinku, ta bolest, když si uvědomíte, že jste jediné dítě bez rodinných fanoušků nebo naopak jednou na gymnastické závody dorazí a vy z té radosti sletíte z kladiny, nebo chodíte na každou školní olympiádu, abyste si potvrdil, že nejste taková mega paní chytrá, nebo se strašlivě stydíte na plavání ve svých 7 letech, že jste jediný, kdo má blbě vyplněnou vratku od složenky, protože si prostě jako vždy nepročetli instrukce,.....a vůbec nejhorší je, že jste s onou osobou, na večeři a sdílíte zážitky a ona vás umlčí, protože potřebuje slyšet, co si říkají u vedlejšího stolu....ta stejná osoba vám řekne, že vámi vyvolený je budiž k ničemu.....ta samá osoba vám řekne, když jí oznámíte:"Mělas pravdu, rozvádím se!", "To si myslíš, že si Tě někdo se 2 dětma ještě vezme? Taková krasavice nejsi!" To prostě nejde všechno tak lehce smáznout! Makám na tom přes 20 let. Snažila jsem se už tolikrát udělat vstřícný krok. Svolala jsem oné osoby děti, abychom si to vše vyříkali, když ona osoba o své třetirozené začala před lidma mluvit jako o kurvě, o té která se jí starala o matku s alzheimerem, když byla na rodičovské a tím přišla o nejkrásnější roky a poté se z toho rovnala na psychiatrii, když před tím jsem se o stejnou babičku starala já a nikdo mi nevěřil, když jsem v 17nácti říkala, že babička má alzheimera.....ne, musela jsem s babi vše zvládnout a permanentně se děsit, co mi zase kde ukryje, což v maturitním ročníku bylo opravdu vše jen ne vtipná hra. A co ty brutální hádky, kterých jsem byla svědkem a neznala jsem je z jiných mých očíslovaných přechodných domovů mě kočovnice - jasně vše jsem se učila brát s žertem, ale on ten žert dojde.....když spíte 4 hodiny denně, abyste vše zvládal.... fakt nechápu, jak jsem tolik let mohla spát 4 hodiny, jíst více než blbě a přitom jet na více než 100%. Odpouštím si, že jsem neříkala NE!!!