Psychosomatické příběhy ze života .....Dýchala bych pro ně.

     Vnímám svět jako duální prostor, proto jsem si pro svou životní cestu zvolila Kalokagathii a hledala jsem, jak propojit a zharmonizovat tělo a duši. Je zjevně nepřesné napsat "hledala", protože stále hledám a je zjevné, že je to téma na nejeden lidský život.

     2 roky se chystám napsat o dýchání z psychosomatického hlediska. Pořád bylo něco důležitějšího až před pár dny mi napsala moje kamarádka Zuzka: "Dýchala bych pro ně." Projelo to mnou jako dobře mířený blesk přímo z nebes. Ten blesk mnou projel a do každé buňky jasně napsal... ne, takto už rozhodně ne, neopakujme chyby... nenesme na sobě více než je potřebné. Je rok pod nadvládou čísla 4 ... rok karmy. Je potřeba být více v harmonii než kdykoliv před tím a odhazovat vše, co nás tahá dolů. 

     Zuzanka byla tou, co mi před lety říkala: "Vandi, Ty ne! Ty ne! Ty nemusíš zachraňovat muže s depresemi. Ty si zasloužíš, aby o Tebe bylo pečováno!" No, trvalo mi to....a v roce 4 už vím, že bylo správné uposlechnout tuto mou vílu neuroložku:-). I proto je tak důležité nyní napsat konečně ten psychosomatický příběh o dechu v nás.

    Znala jsem ženu, která dřela za 4 muže a noci trávila v koutku kuchyně u světla malé lampičky. Jak moc bych chtěla být malým skřítkem, který by mohl sedět u jejího ucha a do něj jí našeptávat to čemu by postupně uvěřila: "Mohu bezpečně řídit svůj život. Chci žít svobodně." Seděla u té lampičky a hlasitě kašlala a občas si foukla do úst plyn z foukačky, který jí pomohl se plně nadechnout a chvíli nekašlat. 

     Dnes už vím, že existují orgánové hodiny a jaký div, že mezi 3.-5. hodinou ranní jsou naplno v činnosti plíce, a proto se v tento čas budí astmatici. Je to čas, kdy naplno pociťujeme největší strach a úzkost. 

     Ona žena byla mou babičkou uměla skrz svou nemoc nevědomě manipulovat své okolí. Milovala jsem ji, a tak jsem byla také tou, do které mohla nalévat své věty a poutat mě do jisté nesvobody, kterou si člověk neuvědomí pokud se mu nepodaří vypnout emoce a dostat se nade vše nezúčastněně. Právě ona často pronášela: "Dýchala bych pro vás."

     Tento svět dal lidem plíce. Každému člověku vlastní levou a pravou plíci... tudíž mu dal možnost samostatně dýchat. Každý jsme zde sám za sebe. Nemusíme nikomu pomáhat, úplně stačí, když budeme zde s láskou k druhým - nápomocní, když nás někdo o pomoc požádá (řídit se však heslem: "Kdo dá, dej. Kdo nedá nedej.") a je asi důležité si uvědomit, že svou pomocí tomu druhému můžeme krást jeho prostor, brát mu jeho vlastní lekce a tím mu odejmout dech a tím mu vlastně podsouvat, že za něj budeme dýchat. Je to program. Je to program, který v sobě nese jistou potlačenou agresi, potlačené mocenské požadavky a nese v sobě jistý rozměr pocitu, že my jsme těmi většími a důležitějšími. Jaký div, když nám poté život přináší lekce, kdy zjišťujeme, že ti, které jsme považovali za menší a slabší nás převálcují jako parní stroj. Nám to do těla vnese jistý dostih zakončený křečí a nemoc je zde....  Člověk je zahlcen a chycen do pasti. Nelze nemít na zřeteli, že astmatik se bojí nedostatku, a tak rád bere. Ale ve všem je důležitá harmonie a to i v příjmu a výdaji. A nesmíme zapomínat, že většinou sklízíme, jak jsme zaseli.  Je proto tak moc důležité, abychom všichni věděli, že je důležité rozdávat především laskavost, volnost pro druhé a neraďme, když nás nikdo o radu nežádá. Je důležité vnitřně vnímat, že život se hodnotí jen láskou a to rozdanou. A je tudíž důležité prozkoumat, co je skutečná láska. Ta opravdu skutečná láska nepoutá, protože ví, že to co k nám patří, nikdy od nás neodejde. A další rozměr toho všeho je, že jen my sami rozhodujeme, kdo od nás odchází - a to nemyslím v rovině fyzické (krásně to postihuje kniha od Richarda Bacha Nikdo není daleko). Luise L. Hay uvádí za pravděpodobnou příčinu vzniku astmatu přehnaný projev lásky, neschopnost dýchat za sebe, pocit ztuhlosti a potlačovaný pláč. 

    Babičce zemřela v 19nácti letech maminka, zrovna když končila válka a všichni byli šťastni. Starala se o domácnost, hospodářství a své sourozence. Své strachy a zjevnou bolest nejspíš kompenzovala prací a jistou formou přísnosti - byla opakem její mladší sestry rebelky, která byla vždy s úsměvem a nějakým tím vtípkem či sprosťárničkou. Obě měly však nejedno společné - ač byly hovorné, nikdy neuměly sdělovat, co skutečně cítí a sebeláska jim neříkala pane a všechny své bolístky se na nich ukázkově projevily psychosomaticky. 

    Babičku i nadále nešetřil život, ale on je spravedlivý. Do jejího života přišla další smrt její životní ženy a to tentokrát dcery. Bylo jí 56let, když ve svých 29 letech zemřela moje maminka a mně tehdy bylo 10 měsíců a babiččino astma se naplno projevilo, a tak jezdila pravidelně do Mariánských lázní a největším lékařem jí byl les kam utíkala hlavně v létě za sběrem borůvek. Chtěla mít vše pod kontrolou, byla velký dříč, její ruce byly plné "padlin", jak říkala rozpraskané kůži a z dnešního pohledu vnímám, jak byla neskutečně málo trpělivá a raději si vše udělala sama a vůči dědečkovi, byla nepřiměřeně kritická a učinila z něj podpantofláka. Začala se u ní projevovat alergie na králíky, kočky, psy .... tělo hlásilo, ať přehodnotí své hranice. Nad ránem ji budily plíce, aby ji pomohly pochopit. Ale ona zůstala urputná - tudíž mimo ženskou energii. Proč si nenechala pomoci?

     Asi dost zásadní v tomto všem je, že má maminka, která byla plná radosti, odhodlání, lásky z její blízkosti musela zjevně uniknout, abych mohla přijít na svět já, ale poté se opět nechala chybit do sítí (inu Rybička a navíc narozena 3.3. 1953). Babička za nás chtěla dýchat a tím nám brala naši vlastní životní sílu. Proč? Strach je odpovědí. A specifičtěji strach ze života nebo žít život naplno.

     Domnívám se, že každé psychosomatické onemocnění vzniká postupně. Někdy dokonce vzniká po celé generace. Každý jsme součástí naší rodiny, ale jen natolik, nakolik se necháme vtáhnout do programů dané rodiny či rodinné linie. Někdo popisuje tyto programy jako jisté vrstvy či slupky, které jedince obklopují, a proto nevidí nebo nevnímá, co jiný považuje za naprosto přirozené. Lze vyvozovat, že jednotlivé slupky(vrstvy) jsou umístěny kolem jednotlivých čaker. Proto může být jedinec v některých oblastech nadprůměrný z pohledu všeobecně přijímaného měřítka pro danou společnost. A i proto může mít některé orgány oslabené. V linii babička a maminka je zjevné oslabení plic, které jsou představitelem schopnosti přijímat život - strach ze života nebo strach z neschopnosti žít život naplno. Každá maminka určitě potvrdí, že je nepředstavitelné si vyobrazit zbytek života bez  možnosti žít s možností vidět vlastní dítě, jak roste, stárne.... je to jakoby vám nikdo ukradl část z vašeho života a to je neskutečně těžká zkouška s tímto žít život naplno, ale ne náhodou nám tyto úkoly přichází a já navíc věřím, že každý z nás jsme si předem vybrali svůj život, protože představuje každý jednotlivý život zde na Zemi možnost růst a poznávat naplno sám sebe. Nelze dýchat za duši, která se sama rozhodla odejít. Zde se může naplno projevit naše láska, umět pustit tuto duši za její zvolenou cestou a nechtít dle svého úsudku a volby nastavit její život svou optikou.

Celý článek je k dispozici pro účastníky kurzu..... staňte se naší součástí.... vandabubenova@gmail.com