Pojď do toho!

     Vydala jsem se s nejmladší podívat na dosud neobjevený kus Plzně. Sluníčko svítilo, stromy kvetly….a nešlo neslyšet rozhovor dvou kluků ve věku našich nejstarších dětí (tj. 14 - 15let). “Pojď, to vyjedeš!” “Hele, já nevím!” Mrkla jsem a zakroutila očima a v hlavě mi jelo: “Tvl, tohle jsem vyjížděla jako pískle”. Mrknu na kluka - hezká dobře utažená helma ( o té jsem si jako pískle na ukrajině nechávala leda zdát), kolo horské….znova jsem zakroutila očima a vypadlo ze mě: “ Hele, mám mobil, mohu volat sanitku, umím poskytovat první pomoc, ale hlavně vidím, že to dáš.”Mrkl na mě, ten druhý bez helmy také a ten s helmou se bez slov rozjel a lidi….vyjel to naprostě ukázkově. Otočil se a z návrší hlesnul: “Moc děkuji za motivaci!” Já se usmála a : “Za málo! Teď už to vyjedeš vždy!” Mávla jsem na ně a pokračovala. Měla jsem radost, že jsem nemlčela a ten slušnej kluk se nemálo posunul. Potřeboval jen dodat odvahu a cítit důvěru - no, to důvěrně znám, byl to v mé práci denní chléb. A zase mi více došlo, jaký je pohyb neskutečný fenomén!

    Hezky jsem vytlačila kočár až nahoru do kopce a kochala se! Miluji ty prašné nevyasfaltované cesty❤️🍀☀️