Opravdovou radost je třeba plně prověřit a uchopit, aneb když vám do života vstoupí zamlklé těhotenství
!!! POZOR NEJDE O INSTANTNÍ TEXT!!!!!
Omlouvám se - bude to dlouhé - je to určeno těm, kteří nepotřebují jen informace v jedničkách a nulách, nýbrž v nesouvislých souvislostech.
Radujete se, ale máte tam to ale….. ten sen s vylámanýma zubama….. jistá nepohoda….. vše tak trochu jinak…. velká radost ze psa, a pak ty 2 čárky a takový ten pocit - super!!! a v hloubce otazník….zvládnu to….zvládnu to sama….. protože tak dlouho jsem vše sama, že si natahuji vše a všechny, abych i nadále sama….
Dovolená v rodných končinách vždy něco vyplaví….. no, tentokrát zbytky Covidu….a s těmi zbytky po návratu, kdy máte ty těhotenské nevolnosti a těšíte se, že dostanete těhotenskou průkazku a vzorně hlásíte termíny porodů svých předchozích dětí společně s mírami a těšíte se, že zase uvidíte toho drobečka, který vám stále nahazuje žaludek na vodu. Tak už ho vidíte a je to divný pohled, protože víte, že vaše děti jsou hejbací a tento drobeček, tak nějak levituje. Vidíte výraz lékařky…. vnímate změnu v jejím hlasu a snahu uvidět a uslyšet srdíčko…. máte pocit, že sledujete film, který už jste kdysi viděli….ale ono je to teď a tady. Najednou chápete. Zůstáváte v klidu. Posloucháte pokyny lékaře, takže víte, že se svou roční dcerou hned z ordinace naklušete do nemocnice, kde vám znovu udělají ultrazvuk se závěrem MISSED ABORTION. Píšete polovičce a přesně si vybavujete ten okamžik před pár dny, kdy polovička něco pronesla a vy jste se ptala: “Jak to myslí, jakože se na miminko netěší?” A tak píšete: Miminko nežije. Asi 2 dny zpět odešlo. Teda zanikla srdeční akce. Jste v klidu. Polovička volá a vy máte pocit, že ho máte uklidňovat, a tak uklidňujete a hlásíte, že jdete s malou do nemocnice vše dořešit. V nemocnici čekáte a čekáte. Je středa. Zítra je vám 41let. Říkáte si: “No to je teda dárek, na který v životě nezapomenu.” Po 3 hodinách čekání přicházíte na řadu a nestal se zázrak - srdeční akce v nedohlednu. A tak dostáváte do rukou papíry s mnoha pokyny a informací, že v pátek v 7hodin na lačno nástup. Vystupujete ze své bubliny a ptáte se: “To je v celkové anestézii? Co s kojením? Stále kojím.” Stačí vám výraz lékaře a je vám jasné, že zná jen načtenou odpověď, a tak už se dál neptáte. Jdete domů. Nejmladší je zlatá. No, byla neuvěřitelná celou tu čekací dobu. Jen jsem si říkala. Která z žen má v čekárně stejný problém jako já? Která z nich čekala na prvního človíčka? Na několika bylo vidno, jak mají oslzené oči…. říkala jsem si, jak je asi musí bolet vidět tu naši holčičku, která se tak vesele proháněla po chodbě. Najednou jsem to naplno pocítila - medicína sice umí zázraky, ale v oblasti vnímání pacienta jaksi plně zakrněla. Vše je jen o jedničkách a nulách. Nezapadáš? Jsi mimo nulu i mimo jedničku? Tak šup s Tebou třeba do nuly.
Otevřelo se ve mně něco, co jsem si myslela, že mám zcela zpracováno, ale najednou to vyplulo. Začala jsem vnímat ten jedničkový a nulový chlad i u svého manžela - nemohla jsem se na něj zlobit, protože v jedničkách i nulách jede i jeho matka. Najednou jsem naplno cítila, že takto teda ne - tyto vzory, které likvidují naši společnost rozhodně něchci svým dětem předávat! Sama jsem musela plno věcí zcela změnit přenastavit a zase je tu úkol, který mě zkouší, jestli neudělám krok zpět? Ne!!!
Čtu si, co obnáší páteční zákrok - kyretáž (lidově vejškrab). Hned po 2 větách vím, že toto svému drobečkovi fakt neudělám ani tomu v pupíku a ani tomu ročnímu. A tak pomalu vystupuji z jistého šoku a hledám cesty, protože kyretáž prostě ne. Zde mě opravdu hezky podpoří manžel, za což mu více než děkuji, ale pořád vnímám, jak se na něj v hloubce zlobím. Ve čtvrtek jedeme do skal. Mám již několik kontaktů od andělů, a tak vytáčím číslo do Brna. Volám dule. Říkám jí o problému, který mám a dlouze spolu hovoříme a plně sdílíme. Získávám mega podporu. Poté volám spolužačce do nádherného Jeseníku, jestli také nemá zkušenost se zamlklým těhotenstvím a odchodem přirozenou cestou. Sděluje mi také pro mě cenné informace. Dívám se na skály. Nelezu. Pozoruji lezoucího manžela a hladím si bříško. Kolem mě popobíhá naše štěně a batole. Vnímám to mega bohatství jaké mám a cítím, že mi přichází velká zkušenost. Pomalu si vše zpracovávám, tečou mi slzy…..fakt to hodně bolí, ale vím, že si nemohu stěžovat, protože máme doma vlastně 5 dětí z čehož 3 jsem porodila. A tak zvedám telefon a volám do nemocnice, že zítra nepřijdu. Sestřička mi předává milého pana doktora, který mi však líčí jeden děs za druhým, když nepůjdu na kyretáž. Vše si vyposlechnu, poděkuji a slíbím, že přijdu na kontrolu - no, hodná holka zvítězila. Potom volám své bylinkářce, od které si již roky nechávám dělat bylinky, že bych potřebovala bylinky na uvolnění pánevního dna, pročištění a proti krvácení, když pan doktor říkal, že hrozí vykrvácení vedle těch dalších popsaných hrůz. No, a teď přišel pro mě fakt šok, protože se z druhé strany ozvalo, že je nesmysl nejít na kyretáž, že hazarduji, že při mé rodinné anamnéze si jdu vlastně pro smrt. To jsem jako tak nezodpovědná, že nemyslím na děti? No, další sprcha. Za kterou jsem samozřejmě poděkovala. A tak jsem seděla pozorovala štěně a Nejmladší a byla fakt ráda, že větší děti zrovna prázdninují mimo domov. Hlavou mi běžela všechna ta varování. Musela jsem si to vše skládat. Já a nezodpovědná? Vždyť umím vnímat své tělo. Tělesnou teplotu mám podchycenou plus další ukazatele, ve kterých umím díky sportu číst. Prostě nepřipadá v úvahu, aby toho drobečka ze mě uspané vyškrábli - to prostě ne!! A Nejmladší bez prsa a bez mámy téměř celý den? Prostě ne!! Vždyť jsem slíbila, že když to bude Račice, že s ní budu. Vždyť jsem zvládla odolat svodům cvičebních aktivit - zvládla jsem říci ne všem nabídkám i těm projektům, které se mi neustále v hlavě rojily…Tak prostě ne!!! Najednou sms od Anděla - přání k narozeninám, ale nestíhám odpovědět, protože mě vtahuje naplno dění v domácnosti.
Pátek. Manžel se jede projet na motorce. Já se odhodlávám oslovit kmotra Druhorozeného, který je porodníkem. Dozvím se od něj o farmakologické možnosti. Také zjišťuji jeho pohled na přirozenou cestu. Moc za vše poděkuji. A vše si při všem tom poletování v sobě skládám. Všichni mě straší ohledně přirozené cesty. V sobě mám jasnou stopku ohledně kyretáže. Mám vlny v sobě ohledně farmakologického ukončení. Nerezonuje to plně se mnou, ale nestavím se k tomu zamítavě. Jdu zjišťovat zda mi v nemocnici umožní farmakologické ukončení zamlklého těhotenství. Nejmladší a štěně poletují - cítím únavu, ale ne fyzickou, nýbrž psychickou. Nejvíc bolí fakt, že je mi pořád těhotensky nevolno. Ani náznak, že by brouček nežil. Stále nosím těhotenské kraťasy, protože jiné tlačí. Bolí to u srdce. Nejvíc to bolí v noci, kdy mi až dýchat nejde. Srdce má potřebu jakoby puknout. V nemocnici mi řeknou, že si mám v pondělí přijít, že uhradím 1500kč a dostanu pilulku a mohu jít domů. V sobě malá radost, že to jde. Sice se zlobím, že mi sami nenabídli možnosti, ale což.
Najednou mi dochází, že jsem nepoděkovala na smskové přání jednomu z Andělů. A tak píšu a připisuji, že jsem dostala prapodivný dar nedar. Cítím i na dálku maximální souznění, protože tento Anděl ví, co je to držet nedržet, kolébat nekolébat. A tak sdílím, že určitě nechci na kyretáž, že bylinkářka ve mně otevřela mega ránu a u farmakologické cesty to ještě vůbec necítím. A najednou mi od Anděla přichází neskutečné povzbuzení ve formě výkladu karet….mega podpora….nelze slovy poděkovat. A tak se skládám.
Cítím, že potřebuji prostor. Opravdový prostor pro sebe. Ten prostor, kdy se mohu plně rozloučit z Broučkem. Plně mi před očima jede ten film, kdy jsem makala za 100 a zachraňovala všechny. Jestli jsem si to nikdy před tím neuvědomila, tak teď naplno. Už nechci být ta hodná holka, která všem pomůže, všechny pochopí, všechny vyslechne….už ne! Teď jsem tu JÁ. Teď potřebuji plně svou sílu pro sebe a už rozhodně jí nechci plýtvat pro ty co řvou, že chtějí pomoci, ale jen řvou a nic pro to nedokáží udělat, protože mají strach, jsou leniví a mají milion výmluv. Ano, chápu, mají to těžké! Ale plně vnímám, že to máme každý těžké, jak si to sám těžké tvořím!!! A tak si poprvé v životě dovoluji být opečována a lovím vizitku duly, která se mi moc líbila, když jsem nedavno byla na festivalu nošení a přednášce Milana Studničky. A tak beru vizitku, kterou mi Nejmladší řádně ožižlala a vylepšila🫶
V každé volné chvilce hledám informace. Snažím se skládat vše, co znám s tím, co jsem v posledních dnech slyšela, četla…. Zase vnímám, jak bych potřebovala plně prostor pro sebe a vnitřně děkovala, že starší děti zrovna prázdninují mimo domov. Zvedám telefon a prosím sestru, která je biologicky sestřenicí ( no, prase se v tom všem vyznej, ale do života nám jsou posílány zmatky, abychom se v nich naučili číst a hezky vše zharmonizovali). Sestra je samozřejmě, tak jak to máme u nás v rodině u všech žen nastavené, připravena okamžitě s celým svým srdcem přiběhnout na pomoc. Předběžně se s ní domlouvám, že dorazí v neděli. Dál si vše seskládávám a plně vnímám, že je potřeba se s naším chlapečkem rozloučit. Ano, chlapečkem. Měla jsem sen. Vše mi vysvětlil a já plně pochopila. Ano, je třeba se s ním plně rozloučit - do detailu jsem si vytvořila plán, s kterým si dovolím se nepodělit, protože každý si zvládne svůj rozlučkový rituál vytvořit sám - existuje mnoho materiálů a osob povolaných, které s tím pomohou. Moc děkuji spolužačce Leničce za úžasné rady, kontakty, články.
Začala jsem si dávat dohromady, co budu potřebovat, a tak jsem vyrazila koupit podložky a vložky. Dále jsem vytáhla všechny své moudré knihy o esenciálních olejích a začala hledat a lovit a spojovat. A v duchu jsem moc děkovala oběma babičkám, že mě naučily vnímat důležitost darů přírody - bylin. Babička Marie naplno, protože pátera Ferdu měla u postele a díky ní jsem vlastně nikdy v dětství nepotřebovala antibiotika, protože tu mi dala česnek do ucha, tu mi při teplotě obalila končetiny listy z křene a při bolení v krku mi dala do pleny nastrouhanou cibuli a ovázala kolem krku - no, tfuj!!! Ale moje dětské nemoci a celkově nemoci spočítám na prstech jedné ruky. No, na úrazy mi nestačí ruce dvě, ale ty jsem také s pomocí dědy zvládla rychle zahojit ze strachu, aby babi netropila scény, protože ona se o mě tak moc bála, že když jsem si něco vyvedla, tak fakt strašlivě vyváděla, a tak jsem statečně podřené břicho tajila v létě pod trikem, ale ta jízda na kole za to fakt stála. A právě i na babi Marii jsem si vzpomněla, když jsem na těch lejstrech ke kyretáži četla možná rizika….vyskočila na mě embolie…na tu zázrakem nezemřela babi, když jí lékaři vzali, jak ona říkala “celý spodek”. Proto opravdu neinvazivně přirozeně, ve mně znělo naplno.
Pátek odoledne a já už lovila ve své zásobnici esenciálních olejů, jestli mám všechny potřebné. Prima ty nejdůležitější jsou zde. Zbytek v pondělí dokoupím až pojedu z nemocnice s práškem. A tu vidím, že mi píše můj blond anděl a namluvil i zprávu. Prima, vše zapadá - sdílí se mnou její zkušenost s farmakologickým ukončením. Hmm, jsem připravena na intenzivní bolestivý prožitek. Vše si živě vyobrazuji. Manžel se vrací z motorky. Chrlím na něj vše nové a o farmakologickém ukončení. On radost, že existuje tato možnost a oznamuje, že zítra o5 vyrazí na motorku. Zde ve mně vznikl konflikt. Jsem vždy ráda, když polovička vyráží na vyjížďky, protože já sama miluji, když mohu jen tak někam vyrazit na kole nebo čistě po vlastní ose. Ale teď? Jo, možná si po svém řeší tuto nelehkou životní situaci, ale nechává mi tu naší Nejmladší a já mu pořád vysvětluji, že se potřebuji na sebe plně soustředit. No, asi to nechápe. Asi nechápe, že prostě nelze vypnout toho malého plně živého človíčka, který plně žije v mé bublině a nelze ho z ní odpárat - jen na chvilinku odmáznout, když si ho právě vezme tatínek nebo sourozenec. To nechápe, že je tu zcela nová situace, se kterou se potřebuji popasovat zcela ve svém plném nastavení a k tomu potřebuji načerpat informace v nejširším slova smyslu? Ano, dokud zjevně neřeknu, že si potřebuji lehnout, tak to prostě nepochopí. Ostatně je jasné, že nechápe vše čím si sám neprošel. Některé prožitky jsou nesdělitelné. Jako nelze popsat, co se ve mně odehrávalo, když jsem se rozhodla jít žít do jeho města a opustit mou vášeň, přesadit děti, zvyknout si na nový druh lidí, domy, ulice, ….. vysvětlit, že každé zabouchnutí dveří znamená v novém městě jedno velké dobrodružství, jelikož je prostě úplně vše nové a člověk nevidí staré známé tváře a nechodí na oblíbená místa a nejezdí na oblíbené lezecké, lyžařské, skialpinistické lokality. Nelze prostě obsáhnout a popsat, co se děje, když se člověk plně vytrhne z toho, co mu ladilo a roky budoval a už vůbec nelze popsat ztráta psa, který s ním byl téměř na každém kroku. Na toto vše nelze najít slova. Vše je to jako stín, který nepatří k dané postavě. No, a tak lup a tělo to pochopilo a v sobotu ráno se probudilo se zvýšenou teplotou.
A tak jsem se vypla světu. Čerpala ještě nějaké informace z knih. Zkoušela se loučit s broučkem. A s každým loučením se ze mě něco usazeného vyplavovalo. Vše se mi skládalo a propojovalo - realita, sny, vize, přečtené články, prožitky, vůně, …..v ložnici jsem si do difuzéru dala ylang ylang a vnitře si začala plně obhajovat farmakologickou cestu, a tak jsem i zjišťovala, jak prostaglandiny ovlivňují mateřské mléko. Poptávala se přátel biochemiků, zda netuší, jak se v těle rozkládá Mispregnol. Nikdo nic. A tak si seskládávám plán, jak ze sebe nejrychleji tu “přírodní chemii” dostat. Je třeba skočit koupit březovou vodu do Alberta - ta je fakt výborná na pročištění ledvin, na játra a střeva použiji esenciální oleje a na pročištění krve kopřivu. Opakovala jsem si, co to vlastně znamená být ženou -
měkká, poddajná, pasivní, s laskavou náručí ve vztahu ke svému muži, kterého žena chápe jako dokonalého a toho nejdůležitějšího trenéra ve svém životě.
Hmmm..Měkká - no, to se u sportovců vůbec nehodí, a kdybych byla v předchozích letech měkká, tak jsem asi mrtvá. Ale jo, jsem teď fakt vedle polovičky měkoň. Poddajná - jo, to co řekl trenér jsem plnila, za polovičkou jsem také šla (myšleno, přestěhovala jsem se do jeho města) a ač on má často pocit, že ho nerespektuji, tak opravdu dělám, co si přeje - no, dobře tak trochu po svém - zde se vylepším, naučím se to, nejde to ze dne na den, ale on asi fakt neví, co by “stará” Vanda udělala na mém nynějším místě, kdyby to věděl, tak nemá pocit, že jej nerespektuji. Pasivní - no, na tom fakt pracuji už téměř 3 roky, je to opravdu fuška při mém soutěživém duchu a s hlasy mých předků, kteří káží, že má být vše vzorně a úhledně obhospodařené a já mám být 100%ntní. No, ten zbytek se učím brát mimo sportovní svět v plné hloubce. Je fakt těžké vykročit ze svého stínu - být měkká plně chápající, nekomentující, s úsměvem přijímající….vše přehodit do módu lady like.
No, je moc dobře, že jsem udělala o5 opáčko, co to znamená být žena, protože je sobota - 4. den mé anabáze s názvem zamlklé těhotenství. A mé životní číslo 4 je vždy jasná zkouška. Jako je i 14.7. den mých narozenin vždy čas zúčtování - no, to letošní účtování je věru vydatné, ale fakt si vzpomínám, že jsem vždy kolem svých narozenin byla nemocná už jako malá. Celý rok fit a v létě pic - teplota, bolest v krku nebo laskominka v podobě nějakého vychytaného úrazu a to většinou dolních končetin - jednou mě sejmulo žihadlo od včelky, jak jsem samo běhala bosa - ale nohu jsem měla fakt jako sud. Dnes už to vše chápu (nejen z psychosomatického pohledu) a vlastně moc děkuji, protože mě tyto “zlepšováky” vždy popostrčily. A zde vnímám i rozměr slov měkká, poddajná, pasivní - je to vlastně shluk slov pro nadřazené slovo PŘIJÍMAJÍCÍ V NEJVĚTŠÍ LÁSCE A POKOŘE.
Kolem oběda jsem na chvíli zapla mobil a za chvíli volá sestra (sestřenice). U toho mi dochází, když to píšu, že jsem opomenula napsat pro mě důležitou záležitost a to tu, že moje poloviční sestra se mi ozvala 1. den mé anabáze - je to velmi zvláštní, protože se sobě vždy ozýváme v důležité chvíle, což je velmi silné, protože se jinak vidíme minimálně - vlastně minimálněji než minimálně - a pro mě je toto vlastně důkaz propojenosti a potvrzení, že NIKDO NENÍ DALEKO. Je to skutečná posila vědět, že ač jsem třeba teď a tady úplně sama, tak v myšlenkách umím být zcela se všemi, s kterými plně ladím (a zase ještě odbočím, když už jsem u té mé sestry Žanky, dnes (tj. 11.8.22, kdy píši tyto řádky) věřím, že bude nejšťastnější, protože její fenka očekává svůj první vrh a úplně cítím, jak se moje sestřička tetelí ač má i trošku obavy, aby to vše proběhlo, jak má - Žanetko, bude to vše suuper!!). A teď se vracím k Alence sesto sestřenici - jak už roky říkám, můj rodný kraj JIŽNÍ ČECHY společně s rodinou mé maminky, je mi skutečnou posilovnou. A Alenka v mém posilování skutečně zaujala před více než 13nácti měsíci prvenství, kdy mi nadšeně volala, že byla u vědmy a že budu mít nejtěžší porod ze všech dosavadních a že Nejmladší bude mít omotanou pupeční šňůru kolem krku, ale že vše dobře dopadne. No, to opravdu pár dní před porodem chcete slyšet, že? Ale protože ji plně přijímám takovou jaká je, tak jsem se na ni ani malinko nezlobila a přijala tuto šílenou informaci jako výzvu. No, Nejmladší neměla pupečník omotaný kolem krku, ale nebudu popisovat ten stres, když porod nepostupoval, jak by optimálně měl, ale jak by měl porod postupovat, že?? :-) A tak mě nepřekvapilo, když mi oznámila, že volala s polovičkou a že ten ji řekl, že mám zvýšenou teplotu a ležím, a tak hned sedla na chalupě do auta a vyrazila mě zachraňovat. No. nelze ji nemilovat, ale jak bychom si my lidé zjednodušili život, kdybychom se dotazovali těch, o které tu běží, jak je stav děsivě vážný. Ale když má někdo tak dobrotivé srdce jako naše Alenka - prostě už se za námi řítila a já ji vysvětlila, že za běžné situace bych neležela, ale že ten můj úžasnej polovička chtěl jet prohánět motorku, což mě donutilo si skutečně lehnout, aby pochopil, že fakt není vhodná chvíle na čechrání helmy větrem. Jak prozaické. Moje smrt se nekonala. Jen jsem prostě potřebovala ZASLOUŽENÝ KLID!!!! Ale asi byla chyba, že jsem ji řekla, že to není tak vážné, protože se hned po příjezdu jala mou domácnost zcela vypulírovat, což mě hodilo do totální nepohody. Zase ty rodinné vzorce - hlavně vše musí být naprosto dokonalé, i kdybychom “držku” v hlíně ryli. Tak prosím vás, když by někde v blízkosti byla žena, která právě přišla o miminko, opravdu ji nevybízejte, aby uklízela - protože když začnete uklízet její domácnost, je jasné, že budete potřebovat její součinnost a ta ji zcela odpoutává od toho nejdůležitějšího úkolu - PLNĚ SE SOUSTŘEDIT NA SEBE A NA BROUČKA UVNITŘ!!!!!! Velmi těžce to s vámi bude prokomunikovávat, protože je fakt rozstřelená, protože se skládá a skláda vše uvnitř - čistí sebe - nemůže nyní čistit svou domácnost, na tu přijde prostor až pročistí sebe - vymete každý kouteček, každé místo pod kobercem!!! Já ten úklid vnímala jako jisté znásilnění - myslela jsem, že se zblázním a vnímala, jak je to i polovičce, který je jinak také velmi úklidný a úklid evokující, nepříjemné. Ale zastavte rozjetý tank.
Den pátý. Vždy jsem se usmívala, když polovička přinesl domů nějaké udělátko pro sportovce, ale nebránila jsem se mu ač nejraději kolem pohybu vnímám sebe samu. Za prsten - chytrý prsten od firmy Oura - jsem skutečně ráda. Líbí se mi, je z lásky, nepřekáží a vyhodnocuje i mou aktivitu parasympatiku v poměru k sympatiku a z tohoto poměru lze opravdu vyčíst, že se něco v těle skutečně děje a k tomu ještě průměrná klidová frekvence a tělesná teplota jako nosné pilíře pro nějaký jasný závěr. No, a když vám v nemocnici říkají, že hrozí sepse, tak máte najednou skutečného přítele na prstu a máte nejen svůj pocit, že je vše v pořádku, nýbrž jasná data - tudíž ty potřebné nuly a jedničky. Takže, když vám říkají něco o nezodpovědnosti, tak vy si to nestahujete, nenecháváte se tím vyhodit ze zaujatého postoje ….. navíc jste pořidili sadu CRP, tak víte, že neděláte nic, co by mohlo ohrozit vaše děti. No, jasně namíchla mě ta věta od bylinkářky, která mi řekla, že mám poslechnout a jít na kyretáž, abych z dětí neudělala sirotky. Doprdele drát, jak může toto někdo říct člověku, který vyrostl bez mámy. Jo, pochopila bych, kdyby to ten člověk nevěděl. A vlastně tu mámu ještě použít jako argument - no, fuj!!!! A tak jsem si vlastně koupila kritiku, kýbl strachů a byliny mi porazeny nebyly. Co si z toho vzít? Asi je čas si byliny začít skládat sama, nehledat berličky - prostě uzrál čas a zjevně jsem narazila na Achillovu patu bylinkářky - stačilo říci, hele, na to si netroufám, zde se Ti neodvážím poradit, protože to vnímám jako velký risk. Ono je zjevně vždy snažší své strachy vyslovit a poslat k druhému a je vždy na tom druhém, co si z nich vezme - jestli je přijme za vlastní, anebo pochopí, že přišla chvíle začít vše dělat jinak. A tak je to v celém životě.
Den šestý - pondělí 18.7. - polovička mě ráno s malou přiblížil do nemocnice. Čekáme. Volá nás milá sestřička, kterou jsem minule uklidňovala, když málem plakala, že ji nějaká pacientka seřvala, že musela tak dlouho čekat. Za chvíli si mě již zavolala paní doktorka - milá - vyslechla, že jsi jdu pro tabletku. Nabízela antibiotika, že jsou nutná, protože hrozí zánět. Vysvětlila jsem jí, že antibiotika opravdu nepotřebuji. Položila jsem dotaz, kdy cca plodové vajíce po tabletě odejde. Odpověděla, že je to různé. A tak jsem poděkovala a více se již neptala. V sesterně jsem dostala pokyny kam zaběhnout zaplatit pilulku a také pokyn, že se musím najíst, že pilulku budu polikat před nimi. Tak jsme s Johankou doběhly do vedlejší budovy a zaplatily. Potom se na cestě zpět zastavily před ohromnou bednou plnou dobrot a pití. Vybrala jsem bagetu se sýrem a vhodila mince do automatu a pomačkala několik tlačítek. Uf, zvládla jsem to. Natlačila do sebe bagetku a zaklepala na sestřičky. Spolkla 1,5 tablety- teda vycucala na radu sestřičky. A dostala info, že za 3 hodiny si mám přijít pro další 1,5 tabletky. No, pro mě šok? A tak jsem se osmělila zeptat, jestli se to může spustit již po 1,5 tabletě. Sestřičky řekly, že i to je možné. No, pecka!! Tak volám dule, že budu ráda za její přítomnost až odpoledne. Polovičce volám, že kdyby to bylo možné, tak budu vděčná, když mě zaveze po 14:30h do nemocnice a v krátkosti popíši, co se děje. Jdu pěšky k bylinné lékárně a věřím, že se nic teď nepřihodí. Nekrvácím. Žaludek na vodě. Stále pocit, že jsem úplně normálně těhotná, ale…. v bylinné lékárně nakoupím vše potřebné - chybějící esenciální oleje, bylinky, homeopatika, preparáty z bylin vhodné po porodu. Ještěže mám ten super kočárek, do kterého se vše vejde❤️ Moc jsem si jej přála k narozeninám a manžel mi ho koupil a zajistil dopravu z jižní Moravy, kde sloužil svým prvním majitelům. Je to kočárek, který se zde už nedá v obchodech sehnat. Což nechápu - je to tu samé Thule a přitom značka Quinny je pro městský život nejlepším parťákem s tolika vychytávkami. I do terénu jejich Freestyle nebo Speedi nikdy nezklamali - u starších dětí jsem měla šanci vyzkoušet oba. No, někdy se o kočárcích rozepíšu🥰. Každopádně sourozenecký kočár Quinny Hubb mi odvezl polovinu bylinné lékárny domů. Po cestě jsem volala sestře, že budu muset ještě znovu do nemocnice, ale že jsem požádala polovičku, aby mě tam zavezl. No, teď o sebe prostě nechám ráda pečovat, protože už chápu. No, plně jsem pochopila, že ta má okoukaná samostatnost, která se v naší ženské linii nosila, je devastátor spokojeného partnerského života - teda, když má člověk vhodnou polovičku!!! A já mám úžasného životního trenéra, který mi přináší plno aha momentů. Moc jsem se na něj zlobila, že je neempatický, ale když člověk nedostal software a navíc má vedle sebe ženu z linie “Já sama nejlépe”, tak prostě neni chyba na jeho přijímači - je zde jen šumění vlivem nulového signálu. A zde je to děvčata o nás - přijít k aha momentu..No, jo, on tuto výbavu neměl od své maminky šanci dostat a já mám šanci objevit nový rozměr vztahu, kdy šumění proměním v něco, co bude v našich životech přinášet minimálně radost. Je fakt fuška to ladit ve chvíli, kdy vám hormony létají a prostě nejste ve formě, ale…nikdy nic nečeká na zlatém táce….to leda až po zásluze🍀 A tak začínám dle Dohod nic k sobě nevztahovat a už se na tu svou polovičku nezlobím. No, jasně ještě občas mě nasere, ale to jen na nanomoment, než to mnou plně proteče a já na to dokážu zareagovat, tak aby pochopil, že tady už fakt ne. Třeba nehraju si na kytaru ač mě to fakt baví a cítím, že teď mi to fakt jde, když žena ryje hubou dlaždice, když mimo formu už po 49váté vybíhá schody za malou a po 54té jí vysvětluje, že zem se z květináče nebere. Ono to od té kytary vypadá jako že dva fleky se dobíhají. Ale jeden flek už fakt nemůže. Chápe, že pozorování fleků z hudební bubliny je super. Ale ač je mu vnitřně nemilé odvádět toho druhého z jeho hudební bubliny, je fakt už nutno si říci o pomoc.
Tak mě polovička veze do nemocnice pro další vycucání 1,5 tablety Mispregnolu. Vůbec nemusíme čekat, za čež jsem skutečně ráda. Začínám cítit podbříško a pravou část SI kloubu. Píšeme si s dulou. Váhám, kdy ji mám pozvat. Dává mi naštěstí informaci, že jí to ke mně bude trvat hodinu, a tak píši, že budu moc ráda, když pomalu vyjede. Jsme doma. Johanka jdou v kočárku na procházku. Do postele si dávám podložku. Míchám esenciální oleje do nosného oleje: skořice 1 kapka, zázvor 3 kapky, hřebíček 2 kapky, geránie 2 kapky a jako nosný olej volím kokosový zhruba o množství 20ml - bude na masáž beder a vlastně celých zad. Chystám oleje, které si myslím, že budu potřebovat - Helichrysum italicum, Cananga odorata (Ylang ylang), Matricaria chamomilla (heřmánek), Citrus bergamis (bergamot) a Salvia sclarea (clary sage - šalvěj muškátová). V kuchyni skládám k sobě bylinky, kdybych začala krvácet: řebříček, přeslička, kokoška a navíc tinkturu z kokošky,….Dále maliník, kopřiva, kontryhel, šalvěj a mateřídoušku. Od středy jsem popijela maliník. A dále v kuchyni na linku dávám lahvičku Floradix Železo (užívání dle příbalového letáku), lahvičku Gynex od Energy (též dávkování dle pokynů na krabičce), skleničku Vilcacory - extrakt v tabletkách a lahve s březovou vodou - to vše jakože na šestinedělí. Prostě vše předchystávám, abych případně mohla říci, kde co je. Na záchod nesu esenciální oleje levanduli a kadidla (Frankincense Boswellia serrata a Boswellia frereana). Počítám, že je budu kapat na vložku až začnu krvácet. No, tak mám pocit, že jsem připravena po materiální stránce, a tak zapínám difuzér s ylang ylang a ulehám do postele na podložku. Dýchám. Představuji si, že své ruce zanořuji k našemu miminku a svými hřbety rukou jakoby hladím vnitřní část dělohy. Pomáhám broučkovi se odlupovat. Děkuji mu. Slibuji mu, že se ještě posuneme s tatínkem, aby se mohl brzy vrátit a vyrůst v platného a šťastného člověka na této planetě. Cítím, jak se propadám a najednou jakoby něco puklo - vnímám, že začínám krvácet a z dálky slyším zvonek a je mi jasné, že přichází Lucie - prostě úplně přesně včas - prostě ladí. Manžel otvírá ložnici a vstupuje Lucie a říká: “Jééé, my se známe.” Dosud jsem pro ni byla číslo v mobilu s prosbou - nyní se již číslo spojilo s obličejem.
Lucie sedí u mé postele. Poslouchá mě. Vyprávím jí, co vše mi leží na srdci. Naplno sdílím. Slyším, že Nejmladší, pes, sestra i polovička odchází ven. Moc divný pocit, že já nejdu s nimi. Vstanu, že si skočím pro nabiječku a po pár krocích ze mě začne zurčet krev. Lucie pohotově vše utírá a já se přesouvám do sprchy. Že by to přišlo? Nevnímám bolest. Fakt divné. Ale cítím, že je vše, jak má být. A jsem moc ráda, že jsem si dopřála zavolat Lucii. Že jsem vypla to své: JÁ SAMA! A sestra už mi v minulosti dělala doprovod, když jsem měla trabl s kolenem. A nikdy nezapomenu, jak chtěla vidět, jak mi tahají vodu z kolene a málem jsme ji křísili. Byla úžasná. Ona je neuvěřitelné číslo. Lucie působí křehce, ale od prvního okamžiku shledání jsem z ní cítila vnitřní sílu a jistý poklid. Vše necháváme plynout. Ve sprše jsem se pořádně vysprchovala a plně začala vnímat, že se otevírám. Pomalu jsem se vrátila do postele a Lucie mi dala nahřátý termofor a polštářek na bedra a podbříško. Takhle jsem se ještě nikdy nenahřívala, a tak si to fakt mega užívám. Požádám i o masáž z připravených olejů. Hmmm, ta vůně!! Pomalu se dokonale uvolňuji. Žádné bolesti. Žádná teplota. A krvácím jako při hodně silné menstruaci. Krev je světlá. Ve sprše ze mě začínají odcházet cucky, ale nic zvlastniho. Do večera se nic zvláštního neděje. S Lucií se domlouváme, že u nás zůstane spát. Manžel po mně chce vědět, co a jak. Chce čísla. No, nejde mi se přepnout do té logické části mozku a vnímám to jako nepříjemný tlak. Polovička se ptá, co Nejmladší- přemýšlím, že by bylo fajn ji uspat v kočárku. Naštěstí je tu Lucie a jasně dává najevo, že by bylo fajn malou uspat jako obvykle. To znamená u máminky prsa a potom hezky chrupkat s maminkou. Za to Lucii děkuji- byla jsem nastavena mít Nejmladší dál, kdyby to přišlo. Co jakože má přijít? Kamarádka to vše prožila velmi intenzivně s bolestmi - regulerní porod. Tak teda pořád čekám na obdobu mých porodů. Neumím polovičce říci v kolik co a jak. Uléháme. Malá pije - když pomyslím, jak jsem zjišťovala, jak zabránit, aby do mléka nic Nejmladší nešlo. No, teď to vůbec neřeším a jsem šťastná, že je spokojená. Sahám si na bříško- pod pupíkem cítím jakoby jablíčko. Velmi zvláštní, protože takto to před tím nebylo. Zjevně děloha pracuje a já nevnímám bolest. Spíme. Všechny. Ráno se probudím. Prohodíme s Lucií pár slov a já mám pocit, že potřebuji na velkou. To jablko už není pod pupíkem, ale je nad stydkou sponou. Sunu se i s podložkou na toaletu. Lehce zatlačím a najednou vnímám, že netlačí na konečník exkrement. Šup a do mísy letí plodové vejce. V hlavě mi běží - vždyť nemám žádné bolesti. A odhodlávám se vylovit broučka. Je to ale situace. Normálně bych se té situaci asi i zasmála přešlapujíc nad mísou. Jo, držím ho v dlani a je toho fakt hodně. Miminko v tom nepoznávám - je to obalené jakoby ve hmotě, která by se dala připodobnit k játrům. Opravdu zvláštní. To je to jablko, které jsem cítila večer. Mám radost, že to takhle proběhlo. Polovička se zrovna chystá do práce a já mu hlásím, že je to za námi. Vidím mega úlevu v jeho tváři. Lucie má očividně také radost a mije sestra také. Juhů! A tak je zde 7. den, který vlastně můžeme nazvat porodem. Cítím se taková najednou lehká. Jako by mi i zmizela voda z dolních končetin. Bříško je ploché. Radost. Moc děkuji Lucii a loučíme se s tím, že jí dál budu dávat report.
31. srpna 2022 Trochu si do toho vstoupím, protože mi mnoho známých píše, jak je to s tou mou polovičkou, že teda by zasloužil. Odepisuji, že se pomalu dočtou, že se vše hezky seskládalo, že pomalu začal poslouchat svým srdcem a náš vztah tato nemilá a nelehká událost velmi posunula k oboustranné spokojenosti. Vlastně vnímám, že jsme všichni - zcela všichni, co žijeme v jedné domácnosti - šťastnější. Všechny bolístky byly zahojeny pochopením. Kroky, které jsem pro to podnikla budu postupně popisovat. Ale teď se vrátím ke včerejšímu dni, kdy jsem se ráz na ráz rozhodla, že teď hned jedeme do mého Ráje! Jak já se celou dobu do něj těším, ale zjevně nešlo do něj vstoupit dříve. 30minut před odjezdem vlaku jsem nás začala s Johankou balit. Ti starší jet nechtěli. Tak oblíkando. Balendo. No, zůstalo 10 minut - což jsem si myslela, že je asi odjezd zmařen, ale vyběhla jsem a jasně si v hlavě jela své motto:” Nic se předem nevzdává, když je aspoň mikrošance!” Po cestě jsem potkala Esterky kamaráda, prohodila pár slov a mrkla na čas a už mi bylo jasné, že toto nevzdáme a hezky to stihneme. Johanka moje běhy miluje - hezky ji to na mém břiše naklepává a ona je celá blažená. Juhuu, poprvé v životě vbíhám na zastávku Plzeň-Slovany a je plná lidí, takže Jooo, stihly jsme to. Vlak přijíždí a my nasedáme a sedáme na nádhernou sedačku. Já se tak těším. Vlastně mi dochází, že toto je pro mě mega dar. Vystoupíme a jdeme po známé cestě - už jsme tudy několikrát štrádovaly s kočárkem. Procházíme kolem nádherného leč zanedbaného mlýna a já si na něj nahazuji fasádu a kytičky a přidávám usměvavé lidičky - no, nádhera všech nádher!!! Proběhnu kolem židovského hřbitova, rybníku, několika chatek a jsme úplně samy na prašné cestě a já lovím ostružiny, které považuji za nadplody - ta jejich chuť. Rázem mě to vrací na louky nad chalupu k remízům, kde jsme s babi ostružiny sbíraly na šťávu. No, sbírala jsem i hodně do pupíku. Vybavuje se mi tráva, keře, okolní vzduch - tohle mám u všeho. Polovička mi občas vyčte, že se vracím do minulosti, ale ty návraty nelze nerealizovat, když jsou plné barev, vůní a dalších vjemů, ale jsou to vteřinky v nichž jsou možná uloženy hodiny, dny a ba dokonce roky. Nelze je vypnout, vymazat. Neumím to a vlastně ani nechci, protože tyto návraty nejen mně přinesly nemálo pozitivna do přítomných okamžiků v mnoha částech mého dosavadního života. A tak vyndavám Johanku a nechávám ji si užívat dobrodružství s ostružinami.
No, dlouho jsme sbíraly. Až jsme se konečně dostaly k cestičce mezi kukuřicí, která nás dovedla do našeho ráje. Zde v ráji zase vidím, co zde jednou bude. Protože teď a tady je to dokonalá džungle, z které by nejeden omdlel🤪😂💜💚🍀
Ve vlaku přemýšlím co s lidmi, kteří mají zájem cvičit a píší si o videa. Jasně, mám plán, jak to vše dělat, aby to lidi i mě bavilo a je navíc posouvalo - jen hlavně nenarušilo mou rodičovskou. Je to mé ego, které chce kývnout? Měsíční průměr mi ukazuje, že jsem v srpnu v průměru denně urazila 16,2km. Bylo by dobré i lidi naučit chodit…má to tolik pozitiv. 🫶
A já si v posledních týdnech naplno dovolila dělat vše, co tolik miluji - byla jsem běhat se synem, byly jsme lézt na Smíchoffu❤️💚💜
Den 9. Středa 20.7. Už je toho fakt moc! Explodovala jsem. Sestře jasně vysvětluji, že nejsem v pohodě. Že mi nepomáhá tím, že mi tu organizuje úklidem domácnost. Že potřebuji, aby neležela na sedačce, neřešila nepodstatnosti a občas po těch schodech vyběhla za Nejmladší ona. Fakt soptím, a tak ji vyprovázím k jejímu autu. Ještě se společně i se psem projdeme kolem bloku - hezky se vyklidníme a poté se obejmeme a já ji poděkuji. Máváme ji a já ji přeji, aby konečně vystoupila z bludného kruhu. Chápu proč vše probíhalo, jak probíhalo, ale fakt potřebuji klid, pohodu, nechat vše plynout - prostě se navrátit k harmonii. A je mi jasné, že musím řešit naplno svou ženskou linii - je zjevné, že je v ní toliko zakopáno, co se musí vymést, vyčistit, změnit, přenastavit - nejen kvůli mě samé, nýbrž kvůli těm mým všem holkám včetně sestry. Takže den 9. mi jasně velí napomoz k transformaci celé své ženské linii❤️
23.7. Ženy mého rodu pořádané v Brně Kateřinou Kovaříkovou a pro mě dálkově prostřednictvím chytrých zařízení v pelíšku.
25.7. Dnes o5 dlouhé čekání v nemocnici v té čekárně, kde se skutečně čeká. Dnes jiný pan doktor - opravdu moc milý a opravdu moc uspěchaný, že jsem se neodvažovala ptát. Předepsal mi 1a1/2 tbl Mispregnolu a nařídil kontrolu za 2 dny a při potížích kontrolu ihned. Ze zprávy se dovídám, že děloha 97x57 mm, dutina děl. dilatována do šíře 26mm s nehomogenním obsahem.
27.7. O5 čekárna a já si říkám proč tady vlastně čekám, když vím, že mi neporadí a jen jsem připravena na dávku strašení. Protože je jisté, že zde bude jiný pan doktor než minule. A více než jisté je, že vše zase bude ve sprintu. Odmítám RCUI a dostávám včelku jako vzorná holka 1amp. MEM i.m. Děloha vyplněna nehomegenním obsahem do 25 mm.
1.8. Dnes jsem nerozbitná, protože moje nejstarší slaví 15. narozeniny. Dnes jdu o5 čekat a jsem rozhodnuta, že tam jdu čekat naposledy. Tentokrát jdu na řadu velmi rychle a přímo pod drobnohled pana primáře, který zjevně nemá vyhraněný názor na očkování proti té chorobě, která tu s námi jako utečenec z labiny žije a testuje naše těla a hlavně duše. Pan primař se snaží zjistit, zda jsem učitelka. Když zjistí, že nejsem, tak si myslí, že jsem právnička. A pak se snaží vehementně odhalit mou profesi a u toho řeší, jestli se má ještě znovu nechat očkovat nebo nikoliv. Já se vnitřně usmívám. Zjevně vidí v PC, jak rebelantsky odmítám “vejškrab” a antibiotika. Dívá se na mě a na mou nejmladší a já odezírám, že chce vědět, jak mě jako s tím dítětem vyšetří? No, pomohu mu. S úsměvem mu oznamuji, že jsem pohybová terapeutka a malá mi vždy při vyšetření vzorně sedí na břiše a dívá se mi do očí :-) A tak vnímám, že přijal, že se mnou nehne, a když mi oznamuje, že děloha je dutinou do šíře 10mm bez zn. IUG, tak se usměji a jistojistě prohlašuji: “No, výborně, těch 10mm už odkrvácím, že jo??” A tak dostanu nařízené šestinedělí a hurá domů. Je mi mnohem lépe a cítím se jako nová. Vnímám, že v mém životě se děje něco zásadního a bohužel nedokáži přesně identifikovat čeho všeho se to bude týkat. No, že by mi mělo napovědět to datum? Ale chvála, už jsem z osidel systému, kde člověk je kusem bez psychosomatických souvislostí. Cítím mnohem více jistou nelidskost. Vnímám, že jsme tak moc přespecializováni, že nám uniká to základní. Vše chceme řešit teď a hned. Ničemu nedáváme šanci žít svým tempem, protože vše má jasná kritérie, jasné chlívečky, jasné časování…. prostě vše jasné….. ale v té jasnosti se skrývá tolik nepopsaného a nepopsatelného.
Proč ten malý človíček s námi nechtěl být? Moje polovička o nás vzorně pečuje ač jsem často v těhotenství zavnímala něco, co jakoby říkalo jeho ústy, že nás je hodně. Puberťáci jsou na přesdržku, ale to je snad normální v tomto věku. To jsem odvedla tu svou mateřskou práci tak špatně, že potřebuje nejstarší tak revoltovat? Otevírá se ve mně plno dotazů s odchodem toho malého človíčka - nikdy jsem si nemyslela, že může tak moc bolet odchod někoho, koho jsem neměla šanci ani plnohodnotně pochovat. Stále mě to nutí se plně naciťovat na svou ženskou rodovou linii. Je to až vyčerpávající, jak něco uvnitř mně mi nastavuje, co mám hloubkově prošetřovat, abych mohla zase zavnímat harmonii.
31.8.2023 úplněk v Rybách.
Rok a něco poté. Řádky nad ještě nejsou učesány, ale cítím, že dnes mám přijít s pointou.
Dnes už naplno cítím a vím, že zamlklé těhotenství mě přišlo plně zastavit a dokončit mou načatou transformaci. Přineslo mi nesčetně poznání a aha momentů. Přišlo, abych začala s velmi hloubkovou prací na své ženské rodové linii. Přišlo, aby mi skutečně ukázalo radostnost v plném rozsahu a jak nejlépe prozkoumat radostnost než přes nejhlubší vnitřní utrpení. Každý máme své citlivé místo někde jinde - v tom nám může otevřít oči astrologie, ale otevřít oči dokořán mohou jen události, které tvoří zkušenosti. Už chápu ze své profese, že mnou vyřčená slova proniknou k lidem až ve chvíli, kdy se stávají skutečně otevřenými přijímači - takže chápu proč mým nemalým úkolem v tomto životě je trpělivost. Takže to, že jsem věděla informaci, že jsou pro mě v tomto životě hybately děti a partnerské vztahy - byla skutečně jen informace, kterou jsem plně uchopila až v předchozím roce. Kdo mě zná, tak ví, že pro mě děti byly vždy na prvním míste společně s partnerem. Dokázala jsem pro ně vždy až nadlidské úkony, které jsem plně docenila také až v průběhu předchozího roku, protože díky Nejmladší vnímám kolik energie musí člověk vynakládat a já do toho před lety ještě budovala domov a firmu. Nyní chápu, jak snadno se zona plně přecvakne do jangové energie, když vidí, vnímá, cítí, že její muž toho není ochoten, a tak pro dobro dětí vstoupí do energie, která je pro sebedestrukční. Pochopila jsem, že tento vzorec nemám jako první ve svém rodu - v rodu silných žen, ale zjevně ten nahoře ví naplno, proč žena má být ženou a muž mužem, aby mohli společně tvořit skutečně láskyplný vztah. Proto, když vystoupí ze své energie, přijde varování a to varování je u nás v rodině plně somatizováno, proto se na biorezonanci ukázalo, že ženy mého rodu dědí po mé prababičce emoci ve formě úzkosti. Tato úzkost se začíná projevovat v době dospívání a pokud je dívka vedena jako tomu bylo v mém případě (navíc mám k tomu z astrologického pohledu nemálo dispozic, ale nic se neděje náhodou...) výkonově, zůstává na tuto úzkost zcela sama, protože je nastavena nebo se tak už prostě i narodila (jak vidím u naší Nejmladší- nebo to vidím zatím bez hlubší zkušeností, které však navnímávám a asi chápu proč tomu tak je, dále nepitvám, bylo by to na hodně dlouhou filozofickou úvahu). Proč sama? Protože je nastavena, že vše musí vyřešit sama, že nesmí selhat a že neexistuje, že něco nejde - to je téměř výčet charakteristických vlastností bájného hrdiny, že? A tak když přijde ta úzkost, tak ji prostě porazím, i kdyby čert na koze jel. A tak vítej dívko v jangovém světě, které ženy Tvého rodu důvěrně znají, a proto si optimálně v dospělosti za muže vybírají chlapce, aby je náhodou ti chlapci neohrozili, protože ta děděná úzkost má ještě takové úžasné podhoubí, které vybujelo 5 generací zpět a je vlastně zdrojem všech útrap ve vztazích, kdy ženy mají tendenci soupeřit se svými chlapci a pokud si nezvolily nějakým zázrakem submisivního chlapce a našli toho, který se chce také posouvat, tak prostě vznikne vztah, kde jakoby ti dva spolu neustále soupeřili a musí se stát skutečně plně vědomými, aby vyzrály v silného pevného muže a laskavou jemnou a něžnou ženu a tudíž v radostný partnerský svazek. Vrátím se k události 5 generací zpět, kdy můj prapředek vztáhl ruku v emoci hněvu na mou prapředkyni, která byla ve vysokém stádiu těhotenství a ona vinou tohoto výlevu potratila a muž se nikdy k této události nedoznal, a tak to vše po generace viselo ve vzduchu a likvidovalo to příběhy velké lásky. Jsem si naplno jista, že ten zamlklý človíček měl duši mé maminky, která umírala v největší bolesti, ne v té fyzické, tu asi zcela v té chvíli nevnímala ač by byla pro mnohé neuchopitelně velká. Umírala s bolestí, že mě 10měsíců starou opouští, ale měla úkol a já ho již vnímám každou buňkou. V pubertě člověk jedná, ale nikdy racionálně a už vůbec nenaslouchá těm, kteří jsou mu nejblíže- nejblíže jeho srdci. Proto pokud mělo dojít k nějaké změně v naší ženské rodové linii, muselo to přinést bolest a to mnohočetnou, která se dostane až k duši přes ego a tělesné buňky. A tak maminka mi do života znovu vstoupila, aby v plné lásce přes další smrt přinesla radost, ale tu opravdovou ve formě postupného pochopení, jak to na tomto světě skutečně je. A tak jsem pochopila, že ty pocity, kdy jsem jakoby vnímala, že můj manžel plně dalšího človíčka nepřijímá a že je na mě zlý až agresivní, jsou jen iluzí, kterou plně naciťuji jako to už naciťovala moje maminka a moje babička, a proto můj táta zůstal z minuty na minutu zcela sám bez ženy, kterou miloval celým svým srdcem (nebudu rozebírat, že v ní vnímal matku a tím ta láska byla ponížena, ale ne natolik, že by měla být brána za neopravdovou - jen prostě ne tu, která přináší celoživotně radost, protože je v ní zkrátka závislost) a očekávané dcery. Prostě iluze rodu jeho ženu s pupíkem pod vlivem matky,(která podlehla stejné iluzi o násilném muži, která nebyla ničím jiným než hezky ututlaná záležitost 5 generací zpět, kde ve vlastním rodě skutečně tento "násilník" žil) odvezla stovky kilometrů od něj a to tehdy netušil, že navždy. Nemohu se dočkat až svému tatínkovi toto vše vysvětlím a tím věřím, mu nemálo odlehčím, zaslouží si to, je to ten co trpí neviditelně a neslyšitelně. Asi není náhodou, že jsme se od Covidu neviděli - stále mi to nedovolovalo za ním vyrazit.
Toto vše už plně navnímávala má Nejstarší, a tak mě i sebe zjevně vnímala jako oběť a do toho se jí rozjely úzkosti. Začala jejího nevlastního otce nenávidět a mně začala plně nevěřit, protože nechápala proč si nechávám ubližovat - reálně se však ubližování nekonalo....je neuvěřitelné, jak se my lidé díky filtrům připravujeme o spokojenost. Ano, pro sebeposun je nám to třeba! S dcerou jsem zažila v předchozím roce peklo, které však již plně chápu. Plné vysvětlení mi přišlo v podobě našich Černých lun, které ne náhodou obě máme ve Štíru a už vůbec ne náhodou jedna na ascendentu a druhá na descendentu. Kéž by psychoterapeuté a psychiatři chtěli s pokorou přihlédnout k tomu, co jim dokáže přiblížit astrologie.. O Nejstarší se ještě někdy rozepíši, ale teď se vrátím k hlavnímu tématu a to je mé zamlklé těhotenství - které mi umožnilo poslepovat vše možné i nemožné, u toho jsem fakt ryla pusu v hlíně a nyní díky včerejší události vím, že to rytí je sílou, ale k tomu se propracuji s pointou.
Týden zpět jsem konečně ucítila, že se mám rozloučit se zamlklým těhotenstvim. Rozhodla jsem se, že tak učiníme v našem sadu a manžel s tím plně souhlasil. Rok a měsíc to trvalo do tohoto dozrát. Jeli jsme do sadu a po cestě se rozhodli shladit v biotopu. Jen jsme přišli k jezírku a začaly na nás padat velké dešťové kapky. Ale my i tak do jezírka naskákaly a před očima se nám vykouzlila dvojitá duha, která jakoby rostla jedním koncem z našeho sadu. Nebe nám poslalo dary - jinak to nevnímám....doproliˇlo všechny slzy, suchou zem jimi pohladilo a ukázalo, kde je náš skutečný domov lásky. A tak jsme se po vykoupání rozloučili s tím človíčkem, kterého jsem plně nepochovala, ale který plně pochoval nás všechny a zabalil do lásky a radosti. Pár dní na to jsem začala intuitivně malovat - věděla jsem, že mám namalovat duhu a dále už to jelo samo! Byl to můj druhý obraz během týdne a to po 3 letech. Ten první jsem toužila namalovat jako vzpruhu, naději, radost, lásku pro pozůstalé po mém jediném šéfovi - nesnáším kondolence, toto mi přišlo jako lepší nápad, a tak jsem během hodiny sebe rozmalovala, a pár dní na to zachytila vše, co mi v posledním roce život přinesl a vnímám, že jde o léčivý obraz pro všechny ženy, které si prošly zamlklým těhotenstvím. Dalo by se říci, že zde je ta pointa, ale....
Včera v podvečer jsme jeli do sadu a já s hrůzou zjistila, že divočák rozryl místo, kde jsme se rozloučili....v první chvíli jsem cítila hněv, ale po chvíli přišlo přijetí a takovÿ ten pocit, že v tom není nic špatného. No, a teď píšu tyto řádky a rytí mi připomíná můj častý stav předchozího roku, také mi připomíná babičku, která mi vyprávěla, jak vznikly Trhové Sviny, kdy svině vyryla zvonec...připomíná mi to kostel, u kterého jsou ve Svinech ostatky mých prapředků, když zde rušili hřbitov a moji tehdy žijíci předci neměli peníze na vyzvednutí a přesunutí ostatků našich předků na nový hřbitov....a po načtení symboliky ryjícího divokého prasete, které je po tisíciletí symbolem života, síly i statečnosti vnímám naplno, že se vracím do své síly, ale do té jinové🦋❤️🫶🍀
27.září 2024 - Pomalu a jistě docházím k finálnímu aha momentu.....pomalu a jistě stojím ve své síle, která mě nepouští do míst a činností, které se mnou neladí ač na mě často vyskakují programy, které omlouvají ty kolem, kteří nekonají pro dobro lidí nýbrž sami pro sebe - pro svou pohodu.... Mívám pro všechny milion omluv, ale nyní si naplno uvědomuji, že každá má omluva a nápomocnost nenapomáhá ke změně, protože jejich kmen mluví jinou řečí...... a já už si plně uvědomuji, že nesmím svůj čas dávat těmto lidem a o to více si uvědomuji, že mé zamlklé těhotenství mě mělo naučit si naplno vážit sebe - vnímat svou sílu - své světlo i své temnoty..... hlavně mě mělo naučit, že omlouvat, mít pochopení, být mega laskavý, empatický, nápomocný to je něco co v první řadě patří dětem a nejbližším, a že plýtvání na těch, kde se těmito dary háže jako hrachem o stěnu, může zapříčinit, že když je budu potřebovat pro své blízké najednou jich nebude, protože vyčerpaná máma je vyčerpaná máma a vyčerpaná máma znamená vyčerpaná celá rodina..... pochopila jsem, že hlavním úkolem nás žen je v tom být v poklidném tempu, které nám umožňuje být nad věcí a ve své síle..... nenechat se vtáhnout do toho, co s námi neladí a tím si udržet dostatek energie pro naši rodinu, protože když my dodáme energii rodině, ona nám to mnohonásobně vrátí. Muž byl stvořen k práci mimo zdi domova, ale žena byla stvořena pro práci u krbu, protože bez tepla domova chřadne vše vůkol. Muži se může dařit, když je sycen energií své ženy a oběma se může dařit, když on si tuto energii naplno uvědomuje a neplýtvá jí na nevěry a lelkování (pozor nezaměňovat s meditováním nad činnostmi budoucími, kdy jen tak sedí o samotě a skládá své budoucí kroky po vašem boku). Zamlklé těhotenství mi ukázalo, že ženy mého rodu často přebíraly mužskou úlohu a šlo jim to skvěle, ale ony vnitřně byly více a více nešťastny, protože ženám tvrdá práce radost nepřináší..... jim přináší radost plná náruč dětí a domova....... ano, jsou mezi námi ženy, které mají nejrůznější mise na tomto světě, ale jejich úkolem je se jednou posunout do tohoto bodu, kdy pochopí, že plná náruč, která opečovává a udržuje oheň je tou, která vytváří zázemí pro hrdiny a hrdinky tohoto světa.... protože i ona neviditelná mezi 4 stěnama je hrdinkou....kterou rodina učí...... protože všichni jsme si mistry.
.....Tento text zde dlouho visel:Článek ještě dopisuji - píšu, co mi chod domácnosti dovolí a hlavně si nechávám odstup❤️🍀🫶 Tak to zde bude dorůstat❤️..... nyní již mohu směle napsat, že jsem tento článek z roku 2022 dopsala a moc děkuji událostem, které se v mém životě v mezidobí staly, ač byly mnohdy až drastické..... ale naučily mě, co je to sebeláska..... a té my ženy potřebujeme maximum, aby děti vnímaly o čem sebeláska je a samy si ji poté hýčkaly.
Btw: Když se Vašemu dítěti (do cca 13let - čím mladší tím více uvažujte o svých krocích) spustí během týdne více než 1x krev z nosu, zamyslete se, jestli někde neplýtváte svou energií - zda skutečně činíte kroky, které vám přináší radost.
