Jsme všichni JEDNO..... jsme dlouhá šňůra z korálků

     Dlouhé roky jsem se snažila tvořit v Olomouci to MY. Dlouhé roky jsem byla v řetězci, který celý ležel na mých zádech, tou nejposlednější a byla jsem jí ráda, protože to mělo smysl. Poté nastal ten den, kdy už ten řetězec byl až moc těžký, protože jsem nevěděla v jaké náladě přijde můj nejbližší spolupracovník. Ono se to dá vydržet 3 měsíce. Dá se to vydržet i třeba 6 měsíců, ale poté najednou dochází síla, protože nevíte, jestli v práci zase nebudete osušovat slzy nebo zda máte být v pohotovosti, i když vy máte zrovna volno, které se dá počítat na jedné ruce.

     Pak pomalu pochopíte, že v tomto stavu nejste opravdu ani malinko štastni a že ten smutek ve vás zraje již několik let a jen to chtělo tu pověstnou kapičku, aby pohár přetekl. 

     Uděláte ten nejvíce odvážný krok.... děje se plno zajímavých změn a zvratů, ale ty změny a zvraty jsou jakoby někde za sklem. Jsou za sklem, protože vy uvnitř si nesete neskutečnou svobodu a v té svobodě ještě více neskutečnou radost, která je však skutečná. Přicházejí zkoušky, ale ty už moc dobře znáte a víte, že je třeba zůstat ve svém středu... už i víte, co ten střed znamená... co ten střed je a jak se do něj kdykoliv dostat.

     Najednou vše utichá, zpomaluje se, zastavuje a vy najednou vidíte, co jste roky neviděli a najednou jste na šňůrce, na které jsou korálky, kdy jste s nimi jedno a pozorujete, jak jedno ovlivňuje druhé a třetí čtvrté a páté šesté a vlastně páté přes deváté:-)..... všichni jsme jedno a dokud toto nepochopíme a nevybereme si to své jedno a budeme se snažit plnit ve starých programech, co nám bylo v rodině kdysi dávno nařízeno, nebudeme šťastni... A štastni nejsme, když nejsme v jednotě, ale je potřeba vědět a znát svou hodnotu, aby člověk našel tu jednotu, ve které může být tím dílem, který je velkým celkem, o kterém zpíval již v pohádce Werich.

    Každý si můžeme tvořit svou realitu... každý moc dobře známe své největší štěstí a každý máme poblíž svou šňůru plnou korálků, na kterou mohou příbývat klidně další a další korálky, protože jich může být nekonečno, protože mi jsme nekonečno. Ale je asi velmi těžké toto nekonečno přijmout a nemít z něho strach. Každý z nás je tak daleko, jak dokáže svůj strach potlačit. Když se nad strach povzneseme, dostaneme se na vlnu nekonečna.

    Nikdy nezapomenu na rok 1999, kdy jsem otevřela knihu od Richarda Bacha a četla o Rackovi, který se nebál být jiným - svobodným, opustit šňůru, na kterou nepatřil a objevit novou dimenzi ... objevit to skutečné štěstí, lásku,....

    Všichni jsme jedno.