Ještě než to dopíši o té opravdové radosti.
Roky jsem hledala způsob, jak pomoci své pěstounce. Vždy jsem ji viděla v její práci, doma byla plně nepřítomna (myšleno duchem). Vlastně jsem s ní trávila minimum času. Proto jsem často vypomáhala u ní v práci, posléze v jejím podniku a hlavně jsem byla hodná holka - nikdy ji ničím nezatěžovala, vzorně plnila své úkoly….nikdy jsem ji nezajímala - nezajímal ji můj svět, protože kdyby ji zajímal, tak bych si nemusela 3 roky prosazovat in-line, na které jsem navíc měla v pokladničce a určitě by mi jako vybásněné kolo k narozeninám nekoupila dámskou Esku - ale člověk z uctivosti, že vůbec něco dostal musel mlčet, protože mohu být ráda, že jsem něco vůbec dostala. A víte co, ona vlastně ta Eska byla fuk, ale ten fakt, že jsem přání k narozkám dostala až 2 týdny po tom svém slavném dnu - to bolelo. A tak to čekání zakončené Eskou - no, a já básnila o Favoritu, s berany a měla už toliko plánů…bum… !!! Ale mohla jsem být ráda, že jsem vůbec něco dostala, protože jsem taky mohla skončit v dětském domově!!!!!
No, a já si prostě přála radostnou pěstounku - opravdu jsem si myslela, že když budu hodná, tak bude radostnější. Nebyla. A ve chvíli, kdy jsem se rozhodla být šťastná já, protože jsem vnímala, že je vadné se chovat tak, jak se to jakože má., tak jsem pochopila, že ona si nepřeje být šťastná a to štěstí nehodlá dovolit ani svým nejbližším, protože když člověk nejel dle jejího scénáře, tak byl rázem blbec. Toto vše jsem pozapomněla do chvíle, kdy jsem slyšela svou sestru, která je biologicky sestřenice, ale prostě je to sestra. Co že jsem ji slyšela, ale já hlavně vnímala, jak neskutečně nešťastná je a neumí z toho ven. Je asi důležité napsat, že se už několik měsíců bála, že její syn odejde válčit na Ukrajinu. Ten strach a bolest jsem vždy vnímala jako mega velké. Protože já sama jsem nastavena tak, že to nejvíc v mém životě jsou mé děti. Neříkám sice frázi své babičky: “Dýchala bych za své děti!”, protože ta je mi mementem, ale cokoliv prožívají mé děti negativního, tak já v koutku tiše a naplno prožívám s nimi. Maminky sytí svou energií své děti, pokud jsou milující a unesou i pubertální výlevy typu: “Byl/a bych nejradši, kdybys byla mrtvá!” No, prostě se plně vžívám do kůže své sestry, která je nyní postavena před Vánoci před hotovou věc, že její syn ročník 2002 odchází válčit na Ukrajinu. Ale ona vedle této události navíc musí čelit i jedovatosti své matky, která místo podpory opět jen plivla, jak to umí vlastně nejlépe, K cizím je milá, obětavá, ale vlastní dítě kopla téměř na samé dno a to jen jednou větou: “Vždyť Tobě se to hodí, že jde do války!” A obdobných vět má sestra i bratr vyslechli bezpočet. Jak moc musí být daná žena nešťastná ve své dětské nezralosti?? Proč dál kope než by si nechala pomoci? Paní Helmichová, pokud chcete spokojenou rodinu, poprosím Vás, abyste vyhledala kvalitního psychologa, který Vaše úzkosti dokáže detekovat a pomoci Vám s nimi. Protože kopat do nejbližších citlivých osob je skutečně to samé, jako je je hnát na frontu v první linii. To vše, co se Vám ve Vašem životě děje, se děje, abyste pochopila, že sebeláska je základem pro tvorbu šťatných a funkčních vztahů. Bolest plodí bohužel opět jen bolest. A je mega mementem, že kopání do svých nejbližších je asi projevem lásky - což si já věčná optimistka domýšlím.🍀💚