Je to zaseklé!
Nesměla jsem se ptát, protože babička všechny mé dotazy obrečela a já nechtěla, aby plakala, aby trpěla a vůbec jsem netušila, že já trpím na entou. Inu své hranice jsem si nesměla dovolit.
Nezapomenu, jak jsem jako cca 4letá našla v šuplíku průkazku na MHD mojí mamky a šla jsem se ptát, kdo je to na té fotografii a babička mi řekla, že si to zde zapomněla jedna známá a já zareagovala tak, že jsem hned chtěla druhý den průkazku té paní vrátit, aby neměla problémy - samozřejmě mi neunikly babiččiny slzy, a tak jsem se už dál neptala a průkazka zmizela, tak jsem věřila, že už ho má ta krásná paní.
Samozřejmě mi neuniklo, že má vždy babička uslzené oči, když jsme jeli kolem Otýlie - hnusné místo, když zde babi vždy plakala a na můj dotaz proč má smutné oči nereagovala..
Jasně, že se lidé postupně doptávali, jestli jsem ta, které umřela maminka. Babi se mi snažila vysvětlovat, že jí po válce zemřela maminka, tudíž si mě zjevně s ní zaměnili. Chtěla jsem jí důvěřovat, tak jsem tak učinila.
Pak přišel ten den, kdy jedna holka mi začala vysvětlovat, že ti, co jim říkám mami a tati, nejsou mými rodiči, že je to ve skutečnosti moje teta a strejda. Tak jsem se před nimi zeptala. Pochopili, že to prasklo a pěstounka vymyslela takovou blbost, kterou jsem díky zabetonovanosti přežila bez zásadní újmy. Vysvětlila mi totiž, že jejich druhorozený chlapeček chvilku po porodu zemřel a já jsem tudíž za něj náhrada😵💫.
A pak už jen na mé dotazy odpovídali, že mi to vše vysvětlí až budu velká a budemoje chaloupka, která měla patřit mé mamce, a kde já vnímala, že jsem doma.
Mé logické dotazy na tatínka vždy hodili do autu nebo řekli něco nehezkého.
Našla jsem máminu fotku a z druhé strany jsem napsala: "❤️Moje maminka, Jana." A bohužel jsem jednou přišla, když moje pěstounka (máminy starší sestra) ukazovala onu fotku tetě a smála se tomu textu. Tak jsem se odplazila a mooooc to bolelo - styděla jsem se, že jsem si označila krasopisně maminku.
Každý večer jsem usínala s myšlenkou, že maminka a tatínek by mi rozuměli. Měla jsem pocit, že jsem ufo. Jedině s dědečkem jsem cítila souznění. Však ano, byl to můj dědeček hříbeček a já byla jeho Vandička, Vandinka,....
Ano, zemřel v mých necelých 16nácti - chodila jsem za ním téměř denně a nosila zmrzlinku - ta mu dělala dobře a věřil, že ho z té rakoviny vysvobodí kapačky. Přišel den vysvědčení 27.6. a já se těšila, jak ho ty samé jedničky uzdraví. Stavila jsem se u pěstounů v obchodě, že letím za dědečkem a pěstoun mi suše oznámil, že už nikam nemusím, že děda zemřel. Fakt nevím, jak jsem se vymotala ze dveří a letěla za babičkou, kterou jsem našla plačící v křesle. Na pohřbu jsem byla statečná.
Roky plynuly a já až ve svých téměř 43 letech pochopila, že mámina smrt pro mě byla klíčová. Když jsem jela na Časovou osu, měla jsem si napsat 3 klíčová místa ve svém životě. Již v minulosti jsem činila obdobi, ale nikdy jsem nenapsala máminu smrt, vždyť jsem o ní nic nevěděla, a jak mě mohla ovlivnit? Jenže od dětství jsem měla v očích slzy, když projížděla kolem mě sanitka- moc jsem si přála, ať je v nemocnici včas. Když jsem řídila a jela za mnou sanitka, udělala jsem více místa než bylo třeba a slzela jsem.
Před Časovou osou jsem byla na kraniosakrální terapii a Pavlínky Soletky a obě jsme zažily něco více než silného - popisovala jsem jí během terapie obrazy, ktere vidím se zavřenýma očima - po chvili říkám:" Ty jojo, já vidím svůj vznik...byla v tom neskutečná záře a láska....a pak jsem náhle ležela, plakala, byla mi zima, těžce se mi dýchalo a já pochopila, že mi chybí maminka. Už jsem měla zvědomeno, že se ke mně plně přilnula, když jsem před téměř 2 lety měla zamlklé těhotenství a má nejstarší dcera padla do těžkých depresí a já poprve v životě neměla sílu ji zvednout. Dnes vím, že to tak bylo naprosto správně, protože ona potřebovala, aby ji konečně byl nápomocen její otec.
Dnes je 6.3.2024 a já jsem seskládaná po víkendové Časové ose u Trapkové a Chvály - 3.3. by maminka oslavila své 71. narozeniny. Už jsem si myslela, že je to za mnou, ale ....dnes po obědě jsem si myslela, že se zadusím a umrznu. Nad ránem mi navíc můj současný manžel řekl, že od návratu z Osy nemůže vedle mě usnout. Tak jsem ráno požádala jednu vědomou ženu o pomoc. Jako na schvál byla totálně zasekaná. Dopoledne jsem s nejmladší zvládla angličtinu, ale po návratu přišel fakt tvrdý náraz a malá nechtěla po obědě usnout. Brutální zima a tlak na hrudi, ale pořád jsem se uklidňovala, že je to jen proces. A tak jsem odmítla přistoupit na hru, že opustím odpolední program - pohybovou terapii s úžasnými lidmi. Děda přišel hlídat - svěřila jsem se mu, že je mi fakt zle, že se sotva držím na nohou, ale že prostě jdu. Hned co jsem opustila naše bydlení, začala jsem naplno vnímat, že dokončuji proces z kraniosakrální terapie - že musím oplakat, odtruchlit máminu smrt a konečně káply slzy. Odcvičila jsem. Vrátila domů- kluci a Nejmladší vařili a já se šla vypařit, ale Nejmladší mě vystopovala a dožadovala se, ať jdu DOLŮ. Říkala jsem jí, že mi je moc špatně a že, i když jsem nahoře, tak jsem vlastně s nimi dole, že nikdy nejsem daleko. Moc plakala, konečně jsem začala plakat i já, protože to NAHOŘE je místo, kde jsou duše a DOLE je život. Teď to celé píši, abych konečně protrhla tu hráz a ona drží... odhazuji... a jdu se napojit a konečně to plně odtruchlit, ať není úzkosti, že některé nemůžeme naplno objímat❤️🍀🦋💜