Harmonie

Generace našich matek a babiček neměla tu vzácnou příležitost přemítat, co se jim děje. Jejich jedinou úlohou bylo "makat" a vše vydržet. My máme ten dar, že můžeme vše "zanedbané" posunout, ale..... bojíme se, urputně chceme, máme pocit, že musíme, a tak ten náš dar nahazujeme do roviny našich matek a to do roviny makej a vydrž.

Jenže my máme konečně pochopit, že harmonie sice nepřijde sama, ale nepřijde ani ve chvíli, kdy na ni tlačíme. Já vím, je to těžké, když už všichni kolem vyzkoušeli milion nejrůznějších metod a mají svého gurua. Já vím, je těžké nebýt součástí stáda a naučit se poslouchat ten tenoulinký hlásek: "Holka, tohle fakt ne!" Vzpomínám si, jak jsem byla za blázna v roce 2005, když jsem začala chodit bez bot a dnes se usmívám ve svých osvědčených botkách, když vidím lidi bez bot na rozpáleném asfaltu, kde se vyvenčil včera večer Lordík a v noci vyvrhl alkoholové opojení svého žaludku strýc Pepin. Njn, je to teď in. Ale ono je fakt těžké bez té své "anténky", která tak zakrněla až vlastně zmizela, poznat, co je pro nás to nejúžasnější a ono je poté těžké neplout s davem. Je těžké najít sobě ladící lidi, kteří mi pomohou najít tu "anténku", která je vstupenkou k harmonii. A jedno je asi napsatelné a může to být pomyslnou Polárkou k harmonii....harmonie se nehledá v extrémnostech, ale to co je pro mě harmonie může být pro jiného extrém.... tak co je extrém? Extrém je chtít. Harmonie je dlážděna moudrem Jana Ámose Komenského .... od nejlehčího po nejsložitější a vede k ní cesta krok za krokem. Pokud nějaký krok přeskočíme, poté se nemůžeme divit tomu masakru, který můžeme přirovnat k vykulenému druháčkovi, který píše písemnou práci v sedmé třídě, kde jsou lavice tak velké, že musí na židli klečet.

A jak na ty kroky? Nejprve než si vyberu metodu nebo průvodce k mému prozření a uzdravení, je podstatné se zastavit. Už to vlastně je sama metoda, u které bychom mohli začít a už i skončit, kdybychom byli dostatečně vědomí. Zastavit se. Stát. Vnímat. Přesně to samé činit jako s námi učiní zranění či nemoc. Ležet. Hledat v sobě vše, co mnou lomcuje a nenechává mě v klidu. Najít toho šotka, co mi naskakuje do hlavy. Najít všechny rány a bolístky, které mi dosud život přinesl. Snažit se pochopit proč to co přišlo, přijít mělo. Poděkovat. Odpustit. Přijmout. Vzít si ponaučení. Najít svou hodnotu. Ocenit se. Podívat se na sebe jako na toho nejdůležitějšího, ale přitom pokorného. Nechtít mít hned vše hotové. Nechtít být hned šťastný. Přijmout i fakt, že neštěstí je součástí opravdového štěstí. Být k sobě upřímný. Hlavně být k sobě laskavý. A pochopit, že naše přání jsou naše přání a někdo druhý je nevidí, tudíž někdo druhý nám je nesplní. Plníme si je jen sami právě postupnými kroky. Pokud pokorně a s úsměvem dorazíme k cíli... nebudeme vědět, že jsme u cíle, ale najednou se nám začnou dít zázraky, ale to je jen mezicíl, protože jen cesta je cíl. Pokud nepřeskočíte některé kroky, vždy se vám do cesty dostane pomocné ruky. Ona pomyslná ruka může být slovo, věta, kurz,......a ty nejkouzelnější pomocné ruce přicházejí do našeho ticha. Je poté naším vítězstvím, když vyslyšíme, uvidíme, ucítíme, co nám pomocná ruka předává a necháváme sebou vše prostoupit a nevrháme se hned někam dál nespokojeně, že nám to či ono nezabralo.... pomalu a s pokorou hledáme, přijímáme, nasloucháme,..... a pokud budeme teď a tady, tak pocítíme až přijde pokyn k dalšímu kroku a pokud se jím dostaneme do harmonie...... plně pocítíme, že je to tady. Nebudeme mít třeba to co jsme si dříve mysleli, že mít nezbytně potřebujeme, ale třebaže v samotě pocítíme naprostou lásku a spokojenost z přívalu štěstí a zdraví.

Nepřijde to samo, ale nepřijde to, ani když budeme tlačit na pilu. Přijde to prostě ve správný čas až budeme připraveni a jen ego chce vědět, kdy připraveni jsme:-)

Mnohokrát jsem v harmonii pochopila, že si poté už stačí jen přát a ono to prostě přijde, když to budeme nejméně očekávat.

A toto vše už jste již mnohokrát slyšeli či četli, ale.... I ta největší rána může být pro nás největším darem a jen my sami se rozhodujeme, jestli nás dovede k harmonii nebo nás nechá v nespokojenosti.

Stačí ráno vstát a nahlas si říči: "To je ale krásný den!" a on prostě bude, i když bouře přejde nad hlavou a v prvních momentech se nám to může zdát naprosto stresující, že mám být ok a já se tak vůbec necítím - je to přirozené - znova je třeba si uvědomit, že krůček po krůčku - vidět každou drobnou změnu k lepšímu - nenechat se rozhodit, že vše tvrá tak dlouho.....nic není dlouho a my máme právo dělat chyby - plakat, zuřit, být naštvaní..... než přijde ten úsměv ze vnitř nás samotných. Rozhodně nejsme porouchaní, když změna nepřichází hned teď ..... ta cesta ke změně je vlastně jistou formou cíle této jedné z mnoha misí... Demotivující - nikoliv!! Děkujme za každé nové ráno na tomto úžasném cvičišti plném barev.