Dokud nezměníme svůj přístup, nemůžeme se divit..... aneb když člověk vystoupí z bubliny....

      Bylo mi asi 8 let, když jsem stála u bazénu v řadě a drkotala zubama. Podívala se na zástup přede mnou a na zástup za mnou a ..... všichni nahrbení a drkotající zubama. A já se tehdy rozhodla, že nebudu jednou z davu. Měla jsem v sobě přirozenou víru, že to jde i jinak. Narovnala jsem se a světe div se, pocit chladu odezněl. Už tehdy jsem měla šanci pochopit, že nebude tak snadné toto své poznání předávat, zvláště když to nebudu dělat bombastickým způsobem. Jen jsem těm kolem sebe řekla: “Je ti zima?”, přišlo přikývnutí a já řekla: “Zkus se pořádně narovnat!” Moji dobří přátelé, se kterými jsem plavala již několik měsíců se narovnali a zbytek?? Dnes už vím, že jen ti co byli na stejné vlně slyšeli má slova, ale pochopit sama jsem musela, že nemá smysl plýtvat energií pro ty, co nevidí a neslyší, ale jak lidem otevřít oči a i uši??

     Pochopila jsem, že se musím zaplést do meanstreamového davu a předstoupit před něj, ale.... to bylo jen na chvíli, protože tento dav chtěl jen konzumovat, jelikož na konzum byl zvyklý a já takto žít neumím.

     Proč ve škole nemá stejnou váhu jednička z tělocviku jako jednička z češtiny nebo matematiky? Není zde zakopaný pes v tom, jak naše společnost nyní funguje? Racionálně vyhodnocujeme nejproduktivnější, nejjednodušší a nej cestu..... asketismus bereme jako něco, co není pro nás ok. Je snadnější si sednout ke knize než vykasat rukávy a vyrazit do sloty posouvat nejen své tělo. 

    Nikdy nezapomenu na svého dědu, jak mi vyprávěl, že chodil do školy 10km i v nepříznivém počasí a neprošlapanou cestou. Kolo? To jen za odměnu. Také si vzpomínám na pana Krčína, kterého jsem již v nějakém ze svých psaní zmiňovala - na toho “obdivuhodného” pána, který byl dle slov mého dědy premiantem jejich třídy, a který se vzdal důchodu, aby neochuzoval stát. Po smrti svých rodičů žil sám na samotě, protože si v době, kdy se chlapci ženili spočítal, že žena je nákladná. .......

     A tak si tu mi nyní žijeme - vyhodnocujeme dle čísel a dat.... místo toho, abychom šli za hlasem svého srdce. Čekáme na potom a pak, že budeme dělat to co nás baví. A pak se divíme, že jsme nemocní. V čem je skutečné bohatství?? Ve zdraví? Ano, zdraví je základ, ale zdraví bez štěstí?

    A tak tu rozdáváme jedničky i těm v hodinách tělesné výchovy, kterým bysme pokazili vysvědčení, a tak je výchovně prasíme,... jako prasíme ty, kteří zrovna tu jistou komůrku s matematikou či češtinou mají v daném období známkování uzamčenou:-) a nepokusíme se jim vysvětlit, že tento rok jsou to trojky, ale příští rok to mohou být i dvojky i jedničky...., že žádný učený z nebe nespadl a nikde není psáno, že pětkař nemůže být jednou noblesním vědcem, který zachrání celý svět, ale k tomu potřebujeme tu jistou dávku askeze, aby člověk neusnul na tzv. vavřínech a pochopil, že každá překážka je tou nejlepší učebnicí a nejlepším učitelem je ten, který povzbuzuje, motivuje a dává najevo, že neexistuje třeba jen jediná cesta. Zdraví je základ a pohyb je život - co třeba zcela změnit náplň hodin tělesné výchovy? Vnímám, že děti i ty pohybově z domova nepodporované dokáží udělat velké skoky, když jim člověk ukáže cestu.... Nejlepší učitel umožní žákům, aby se zamilovali do náplně předmětu a odhodili svoji lenost a strach se posunout.