Co se děje, když člověk necvičí?

     Často jsem slýchala: “No, jo! Ty/Vy máš/máte prima postavu, protože denně cvičíš/cvičíte.”

     A tak jsem neváhala, ve svých 39letech před těhotenstvím a během těhotenství a po těhotenství, necvičit. Začínám až nyní ve 42letech , kdy už vím, že je to více než nutné, abych byla o5 naplno zdravá. Ano, zdravá. Ne, s lepší postavou!

     Pravidelné cvičení je podle jeho kvality (vědomé provedení, optimální intenzita, zapojení celého těla,…) vlastně takovým kartáčem nebo kartáčkem a někdy možná brusným papírem, které z vás dostanou vše, co k vám nepatří, zvláště v zátěžovém období, kdy vás stres permanentně drží a nepouští se. Tudíž vy díky pravidelnému cvičení odkyselujete organismus a to nejen díky pohybu, ale hlavně díky příjmu kyslíku, proto je dech alfou i omegou kvalitní pohybové aktivity. No, zkuste se po kvalitní pohybové aktivitě mračit nebo být dokonce naštvaní s hormonálním koktejlem, kterého jsou součástní nejen endorfiny. A zkuste se špatně vyspat po vhodně zvolené pohybové aktivitě - to prostě nejde a toto jsou všechno atributy ke zdravému fungování. Hezky vykartáčovaní či ošmirglovaní, s úsměvem, výdechy a nádechy, napřímenější postavou, a tak nějak vlastně v pohodě, protože ve zdravém těle zdravý duch.

     Váha a postava se člověku i vlivem těhotenství, pokud žije zdravě, prostě zásadně nezmění. Jasně, nemám tak vysekané břicho, ale zjišťuji, že díky nevysekanému břichu si připadám mnohem ženštější. Kde nejvíce však zaznamenávám necvičení jsou chodidla, celé dolní končetiny, páteř, pánev (hlavně vlivem starého zranění a porod vše také zcela rozhodil) a břicho (pocit nafouknutého břicha). Velikost oblečení mám stále stejnou a tak jako po předchozích těhotenstvích jsem necelý rok po porodu byla zpět ve svém těle. A mám bohužel i tu zkušenost, že po zamklém těhotenství jsem se též do svého těla vrátila rovněž necelý rok po “porodu”. A tak usuzuji, že je zcela jedno, zda-li je žena těhotná běžných 9 měsíců nebo 1 - 3 měsíce. Tělo se z toho všeho dostává stejně dlouho jako po běžném těhotenství a po psychické stránce mnohem déle. 

     Před více než 3 lety jsem cvičila ve všední dny 4 - 8 hodin a o víkendech 1 - 2 hodiny. Poté jsem v době Covidové cvičila maximálně 2 - 3 hodiny denně a pomalu přešla do svého experimentu s necvičením, kdy jsem zároveň přestala běhat. Jediné, co jsem dělala, bylo občasné lezení bez pravidelného tréninku. Chůze a postupné pobíhání za naší Nejmladší.  V těhotenství byla má pravidelná denní průměrná habituálni pohybová aktivita na 9,8 km a před porodem klesla na 7,5km. V šestinedelí klesla na 6,6 km a poté se 6 měsíců držela od 6,7 do 8,7km na den. Sedmý měsíc jsem začala cítít, že je tělo v pohodě a má průměrná denní habituální pohybová aktivita stoupla na 10,3 - 12,6 km a to po dobu 4 měsíců do mého dalšího otěhotnění, kdy se má aktivita snížila po dobu více než 2 měsíce na 8,1 až 10km. Po verdiktu zamklého těhotenství jsem prošla pro mě “porodem” a to hezky doma a za pomoci duly a po šestinedělí jsem vnímala, že pohyb nutně potřebuji a navíc mi byly detekovány ty prý nejzákeřnější HPV viry na děložním čípku, a tak můj průměr se dostal na 13,6km za což moc děkuji naší Nejmladší, že se hezky nechala vozit v kočárku a od té doby, což je 11 měsíců se má habituální denní průměrná pohybová aktivita nedostala pod 10km. Teď už si i občas popoběhnu - no, od Nejmladší k Nejmladší:-) a popojedu na in-linech a hledím, že vytrvalost zcela nevymizela. Lezu stále jen tak bez tréninku, co chod rodiny dovolí. Můj viscerální tuk je stále na minimální měřitelné hodnotě přístroje Tanita. Svalové hmoty ubylo, ale nikterak zásadně a s tím koreluje menší množství vody. Takže po více než 3 letech vypadnutí z běžného režimu se zásadní změna vnějšího výzoru mého těla nekoná. Tudíž směle prohlašuji, že pro jakýs takýs fajn stav tělesné schránky stačí kvalitní jídelníček a habituální pohybová aktivita 10 až 12 km denně. Ovšem je zcela zásadní mít z dětství vypěstované pohybové návyky s vnitřní motivací. Velkou devizou je, když měl člověk v dětství a mladé dospělosti možnost vnímat své tělo a pohyb vědomě a naučil se u něj vnímat, co mu dělá dobře. Zvládl si vybudovat aktivní tělesnou hmotu, která má neuvěřitelnou paměť a člověk se na ni může spolehnout, když po zranění či jiné pauze začne tělo opět trénovat. Pro pohodové těhotenství není důležité v těhotenství cvičit, o mnoho důležitější je právě v dětství a dospívání své tělo všestranně trénovat i tím jej poznávat a odhalovat jeho specifika třeba právě z titulu žena, kdy díky ženské cykličnosti jde tělo uchopit jako křehké i jako silné a každá dívka již může využívat svých silných týdnů k sebeposunu v oblasti tělesna. Je prima, že v hodinách tělesné výchovy se známkují výkony, ale na to zásadní a podstatné se stále většinou zapomíná-  a to na poznávání a seznamování se s funkčností vlastního těla a to ne skrz výkon, nýbrž skrze funkčnost pohybů a vnímání těla, které je nutné vystavit i nepříznivým vlivům (zima, vedro, vítr, déšť). Pokud poznám své tělo, pochopím jeho funkční schopnosti a možnosti a tréninkové principy, tak si kdykoliv dokáži pomoci, když mě něco začne bolet nebo začnu nezvykle měnit své tělesné proporce.
   U praktického lékaře jsem měla nedavno na preventivní prohlídce srdce jako zvon a krevní obraz na jedničku s hvězdičkou, ale co vše tělo hlásilo a s čím vším bojovalo, když nemělo patřičný kartáč? 

      Nikdy jsem nebyla moc nemocná a většinou mi stačilo se prospat, když jsem vnímala, že na mě “něco leze”. Nedokáži vytvořit jasný závěr, zda-li můj zdravotní propad nastal konkrétně z toho či onoho, ale je více než jasné, že nastal vlivem změny a to u mě dosti zásadní. Vyhodnocuji, že pro experiment jsem hazardovala se svým zdravím, ale nic se neděje náhodou, vše nám nakonec přinese nemalé poznání. To mé je hlavně o tom, že člověk má dělat cokoliv, co mu působí radost, nehledět na to, že kdokoliv druhý či třetí říká, že je to moc nebo málo. Podstatná je radost, protože pokud je radost, tak i největší zátěž je nestresová ač by pro někoho druhého byla giganticky stresová. Pro mě tedy přichází jasná informace - dělej cokoliv i třeba mimo běžné hranice normálnosti, pokud skutečně vnímáš, že Ti to naplno působí radost, protože v ten okamžik neexistuje špatné nebo nekvalitní provedení….. protože radostné provádění čehokoliv je tím nejvyšším levelem, protože pokud jsem prostoupen radostí, tak tělo není čímkoliv a kýmkoliv blokováno. Pohyby jsou naprosto přirozené a vše je ve stavu flow. Jen je nutné vnímát skutečnost radosti. Nebýt v iluzi.

     Tudíž naprosto zásadní sdělení pro vás všechny - nenechte se ovlivňovat módními trendy, zkoušejte, mějte skutečně pravidelnou pohybovou aktivitu, která vám činí radost (množství si vylaďte sami a to nasloucháním vlastního těla a duše) - to vnímání sebe sama je nejvíc - prostě si nenechávejte zalepit pusu sladkým, oči zaslepit iluzema a sebeklamem a tělo neduste nepohybem (není třeba běhat skákat - je třeba se přesouvat z bodu A do bodu Z optimálně někde v zeleni a u toho nezapomínat dýchat). Objevujte či zkoumejte své tělo dechem i zde při tomto experimentu vlastně můžete vnímat, že se přesouváte z bodu A do bodu B a přitom sedět na polštářku. 
    Ve chvíli, kdy mě pohyb netěší, nejde mi pravidelně se hýbat, tak je fajn se zcela zastavit. Zeptat se sám sebe, zda-li znám svůj cíl a své strachy. Neznalost cíle a strachů (respektive jejich neuvědomění) nás dokonale blokují. Je to takový předtransformační nebo již transformační čas, kdy je pro nás prospěšné se do pohybu netlačit a pochopit, že nejprospěšnější pohyb je ten v přírodě nebo na místech, kde můžeme být sami se sebou a mít možnost se naplno nacítit. Nemít rozhodně pocit, že dělám málo, protože vzít sám sebe do samoty a optimálně do zeleně je to nejvíce. Zde pomalu mohu nastřádat zpět svou energii a uvědomit si, jak mi pravidelné procházky dělají dobře, a jak mám chuť někdy jakoby popoběhnout, a tak se prostě rozběhnu ač jsou to třeba tři kroky....postupně třeba objevím krásu indiánského běhu a z něj přejdu do běhu.  A od běhu už je to kousek k pravidelnému cvičení, protože tělo dá najevo, že tím protažením při cvičení a aktivací svalů posilováním vlastní vahou, se mu tak nějak lehčeji běží.
    Za více než 20 let praxe jsem si všimla, že nemálo mých klientů, kteří prošli nějakým zklamáním nebo životním otřesem a došli do stavu, že na sobě chtějí fyzicky pracovat, tak začali tak nějak lehce, a postupně se propracovali k půlmaratonu nebo závodění na kole. A pak u nich došlo k zásadním životním změnám - oženili se, vdali, rozvedli, přestěhovali, šli studovat,.... prostě přišla z přísunem vnitřní energie díky pohybu, který dokonale aktivuje spodní čakry, nová etapa, ke které člověk musí pomalu dozrát (neznásilňovat se), proto když si připadáte marní, že Vám pohyb nejde...vzpomeňte si na pravidelné procházky, nádechy, výdechy....nemusíte pořád sprintovat nebo být jako ti druzí - buďte to Vy... přichází zjevně nová etapa před kterou na sebe musíte být laskaví - ale nezaměňujte s výmluvama a leností. Výmluvy jsou- nemohu, nejde to jít ven....a lenost je ležet v posteli a říkat si měl bych jít ven.
❤️🫶🍀💐👋☀️☀️