Chci, musím......jsem připraven odhodit to, co mě tahá dolů

     Včera jsem poslouchala svou sestro sestřenici a nenarušovala její radost z kroku, který očekává, že bude její spásou.

     Byla na zákroku, kterým jí zmenšili vratně žaludek. Tento zákrok je hrazen pojišťovnou. Má sestro sestřenice dlouho pečovala o naši babičku, když já odešla studovat do Olomouce. Byla zrovna na rodičovské, a protože je laskavá a milující vzala tento nelehký úkol péče o starého člověka s alzheimerem plně na sebe. To co já s babičkou zažívala byly jen slabé odvary proti tomu co přišlo po mém odchodu. Nikdo mi do té doby nevěřil, že babi není v pohodě. Nikoho nezajímalo, že není schopná vařit a běžně fungovat. Od chvíle, kdy ji bylo zakázáno jezdit na chalupu, kde dřela jak člověk dnešního typu dřít neumí, stala se sedícím a houpajícím se člověkem, který mi dokázal jen přerovnávat psací stůl, což pro mě byl trénink trpělivosti zvláště v době maturit. Takže asi plně chápu, čím si musela moje sestro sestřenice projít ač nikdy hloubku onoho poznání neuchopím naplno. Ale jedno vím, protože tím oním jsem si prošla naplno i já sama. Nelze si své slabosti omlouvát tím, co se mi dělo v minulosti ač to bylo sebeděsivější, nelze se odvolávat na traumata....... je třeba ona traumata uchopit a pochopit.  Dokud nepochopíme své trauma a plně se s ním nesmíříme, budeme se k němu vracet a ztrácet neskutečné množství energie. 

     Co je to vlastně ztráta energie? Je to neustálé vytrhávání se z koncentrace. Je to odpoutávání se od toho nejdůležitějšího a tím je TEĎ A TADY. A hlavně citlivý člověk se svým návratem do palčivých bolavých situací plně stává opětnou obětí těchto chvil, ale....... je to jako když spadnete z kola a jste potlučení a z několika vašich “součástek” teče krev...... ano, krev teče.... teď a tady krev teče a plně vnímáme bolest, ale bolest postupně odeznívá....já osobně jsem se vždy narovnala a pokud jsem cítila, že jsem celá hned jsem naskočila na kolo, protože jsem tak byla naučená a toto mi celý život neskutečně pomáhá a i své děti jsem se vždy snažila učit, že když spadnou, tak mají rychle vstát a podívat se na toho zajíce, který jim zjevně vletěl pod nohy. Bolest po zranění je fyzickou bolestí a pokud se k ní budeme dlouho vracet, stává se z ní již bolest duševní. A pokud budu pokračovat, tak se dostaneme do bodu, kdy se z duševní bolesti o5 stává bolest fyzická a dostáváme se k psychosomatice. Je to vlastně vše naprosto jednoduché, protože vše souvisí se vším a jen každý z nás drží pomyslný meč, který dokáže přeseknout tu táhnoucí se nit, která fyzickou bolest taví v bolest psychickou a  z ní o5 bolest fyzickou..... Co tím chci naznačit? Pokud nevystoupíme ze svého stínu tzn. ze vzpomínek na bolestnou situaci, tak se z této situace nedostaneme a budeme v ni uvězněni - stále si ji budeme přitahovat a přehrávat v obměnách dokud nepochopíme, že toto naše trauma či téma je třeba opustit. A jak na to? No, každý z nás zná odpověvěd. To je na tom to nejvtipnější, že každý většinou víme, co máme udělat, ale...... no, jasně neděláme to. A proč to neděláme, protože jsme homo lenivec. Zde i jinak nejvitálnější, nejakčnější člověk se může stát lenivcem - protože v určité obslati mu prostě chybí software. A pokud budeme pátrat, tak často tento software chyběl a chybí celé rodině, proto jsou rodiny úspěšné a rodiny ztracené.... ale nic není černé nebo bílé:-) Většinou jde o různé kombinace, protože dokonalost neexistuje. 

     Čím dříve pochopíme, že sami sobě vlastně hážeme pod nohy neviditelné klacky, tím snáze se je naučíme překračovat a posléze i neházet. Ano je těžké pochopit jaká je ona optimální porce jídla pro mě, když doma byl buď hlad anebo obžerství. A jsme o5 u harmonie. Já si vybrala cestu harmonie .... ne cestu askeze a ne cestu obžerství.... prostě cestu harmonie tudíž KALOKAGATHIE.

     A NYNÍ SE VRÁTÍM K SESTRO SESTŘENICI........Alenko, babička je již roky mrtvá asi by nebyla happy, že říkáš, že vlastně díky péči o ní jsi se naučila do sebe cpát rychlé cukry, které Ti zajišťovaly pocit slasti a lásky, kterou jsi od dětství tolik potřebovala a tolik hledala...... těším se na chvíli, kdy pochopíš, že Tys láska, že Ty sama sobě můžeš každou vteřinou poskytovat tuny lásky, které jinak dáváš svým dětem, blízkým.... Ne u babičky vznikl ten problém. Ten problém vznikl již dávno a díky babičce jsi měla šanci nemálo pochopit... už víš, že žijeme krátce.... že je fajn si užívat každé vteřiny.....ne zmenšování žaludku je Ti třeba. Je třeba, aby jsi se obejmula a řekla, tak a už žádné výmluvy.... chci být hubená? Ano, tak se podívám na své rodiče, svou rodinu.... hm, asi nemohu být twiggy, protože by to znamenalo zcela vystoupit z řad své rodiny. Jasně často opakuješ, že jsem “hajzl hubenej”, ale moje genetika a nastavení je zcela odlišné od toho Tvého. Nikdy jsi neměla slastné pocity, že můžeš nasednout na kolo a ujet někam za poznáním. Nikdy jsi se týdny nesmála, že jsi hodina tygra do trní, když jsi najela na kořen. Nikdy jsi nechtěla být ve škole nejlepší. Já musela být dravec, abych pochopila kým jsem. Tvoje životní číslo je 6 - toto číslo měla i moje maminka. Co mám kolem sebe šestky - no, mazec si nyní užívaly, ale jdou si za láskou. Ano, šestky jsou LÁSKA a zjevně mají pochopit, že jim nikdo nebude umět dát tolik lásky jako si ji dokáží dodat jen ony samy. No, což žaludek už máš zmenšený, ale ty vole....poslouchat, že neumíš pít vodu, že ji potřebuješ mít sladkou..... jsou to muka vymýšlet pro tebe substituce sladké vody, kdy nakonec řekneš, no, ono by to nějak šlo..... no, musím se to postupně naučit. Ufff, postupně..... co je to postupně?? To je synonymum nikdy? Pokud toužíš po změně.... je třeba si jasně napsat režim a postupně se do něj plně dostat... ne, potom. ne zítra——- potom už totiž může být pozdě. A fakt jsou to pro mě muka poslouchat ty Tvoje výmluvy, protože Tě mám moc ráda a přála bych si, abys byla šťastná, ale bohužel nemohu žít život nikoho jiného.... je potřeba ŽÍT TEN SVŮJ.