Ach my lidé.....

     Sedím u svého oblíbeného okna v jídelně a usmívám se. My lidé potřebujeme něčemu věřit, a tak se necháváme chytat stále do nových a nových sítí a přitom jediné v co skutečně je potřeba věřit, jsme my samojediní. V nás samotných je úplně vše a to teď a tady... V nás jsou veškeré odpovědi na naše otázky, jen je třeba se naučit sobě naslouchat a být v tichosti sám se sebou.  Načíst sebe samé. Zvolit si jednu jasnou cestu a z ní nesejít, protože opravdu tak jak všechny cesty vedou do Říma, tak všechny cesty vedou k nám samým.

     V minulosti jsem se tlakem okolí nechala natlačit do moderností, které jsem věděla, že nepotřebuji.... neříkám, jsou to prima vynálezy, ale jsou jen pouhým “šidítkem”. A je až k neuvěření kolik šidítek všichni sobě navzájem dopřáváme.... už to není o tom jít si zaplavat a vnímat chladivou vodu, která uvolňuje tělo a nutí mysl vnímat v jiném rozsahu. My potřebujeme průzračnou vodu, abychom viděli na dno, milion atrakcí, abychom neměli šanci vnímat vodu samou, a tak je to se vším.... potřebujeme vše průzračnější a krásnější, voňavější až přes tu vůni a krásu nevidíme jádro.... to zásadní nám denně uniká, a pak se divíme, že ve společnosti chybí láska, pokora, sounáležitost, víra,........ Sounáležitost v chlóru nenalezneme a už vůbec ne na zlatém podnosu.

    Je úžasné pozorovat děti a lidi. Je kouzelné je plně vnímat. Mám to štěstí, že mám práci, kde je mi toto vše umožněno a je úžasné, že mi do života bylo nahozeno, že jsem mohla pracovat na různých místech. Je prima, že nyní ještě stále přelétávám mezi Olomoucí a Plzní (respektive Horní Břízou), ač bych samozřejmě už byla nejraději na jednom místě, ale nikdy se nic neděje náhodou. Horní Bříza mi do cesty posílá lidi, kteří jsou více v souladu s přírodou a neznají tolik “šidítek” jako lidé z Olomouce a ejhle, práce s nimi je snažší, protože je “šidítka” neodtrhávají od soustředěné práci na sobě samých. Nepotřebují znát výsledky z Tanity o složení svého těla.... prostě ví, že se méně hýbali a více jedli :-). Mají představu, jak vypadá optimální porce pro ně samotné a to ne jen teoreticky z časopisu či nějakého pořadu. 

     Baví mě, jak si stále kreslíme různé iluze.... a věříme tomu, co vidíme v televizi nebo v zrcadle. Zrovna nedávno mi jedna maminka říkala, já skutečně netuším proč to mé dítě vtáčí špičky dovnitř, proč tak chodí, protože nikdo z nás to neměl. Dítku něco málo vysvětlíte hravou formou... namotivujete jej, vysvětlíte, že nožičky jsou jeho a .....zázraky na počkání....:-) No, a poté se podíváte, jak s maminkou odchází a nedá vám se nepodívat na chůzi maminky:-) :-) :-):-) No, naše děti jsou nám mistry a zrcadlem.

    Nepotřebujeme drahé diagnostiky....potřebujeme se jen hýbat sami se sebou. Naučit se, co jsme zapomněli. I proto vnímám workshopy jako SVOU CESTU, protože lidé se potřebují vrátit k sobě... ke kořenům a není nic efektivnějšího než učit lidi, jak se mohou sami opravit... jak se mohou vrátit k harmonii, protože to je cesta k sobě... cesta od šidítek... cesta k jádru pudla:-) Mně prostě nebaví jet v reklamách a bombastických akcích..... já prostě věřím v práci na sobě a sebepoznávání.... ano, cest je více, ale já vsázím na tuto... žádné zázraky... žádné rychlé akce.... prostě přirozený průběh..... I to je důvod, proč ráda chodím pěšky nebo běhám.... proč si vždy práci přibližuji k domu nebo se ji snažím mít v blízkosti vlaku či dojezdnou na kole. Sednout do auta je tak snadné.... je tak snadné se jím nechat ovládnout a nevědět o tom. Nebojte autem jezdím... řídím jej, ale nejsem jeho otrokem.... 

   Zkuste jednou za čas do práce jet jinak než autem :-)

   Mějme kouzelnou sobotu...