A je ze mě VLK....

     Před 2 lety bych se zasmála tomu, co se mi v současné době děje a skládá. Před 10 lety bych si vůbec nepomyslela, že opustím svůj těžce vybudovaný zelený ostrov.... Člověk umí vnímat okolí a předjímat kroky lidí vůkol, ale často vůbec není schopen vnímat naplno ty své, protože je v určitém koridoru, a pak najednou zvedne hlavu a..... stane se svobodným a ona svoboda mu umožní odmést strachy, které si ani náhodou neuvědomoval, a které ho vtipně držely v onom koridoru, ve kterém zapomínal hledět ke hvězdám. 

     Nejprve jsem se lekla, že se ze mě stal sobec, protože jsem už nechtěla být v tempu a omezeném prostoru, do kterého chtě nechtě vstoupíte, když pracujete s lidmi, které teprve své tělo objevují, uzdravují, posouvají..... denně obdobný scénář, který vás sice dlouho sytí, ale pak najednou zjistíte, že vás neskutečně omezuje, že se musíte neskutečně brzdit..... Najednou jsem byla plně uzdravena a měla potřebu roztáhnout křídla a osud vše seskládal tak, aby se tak mohlo začít dít a já se mohla plně realizovat a začít spojovat, co jsem doposud vnímala, že jaksi spojit nejde. Vystoupila jsem z onoho koridoru, který jsem měla plně zafixovaný od dětství - nesmíš v přítomnosti babičky a dědečka moc rychle běhat, buď tichá, buď hodná holka, když se zraníš, tak to hlavně neukazovat babičce a už vůbec pouštět slzy a stěžovat si na bolest....... však to všichni známe..... pak k tomu přibylo  - neukazuj naplno svou sílu, ať někoho nezraníš a nějak přirozeně člověk pořád bere ohledy na členy svého týmu, aby byli všichni v pohodě, protože je to vlastně jako s tou babičkou a dědečkem, kterým nesmíte říkat, že víte, že vám umřela maminka a ta, které říkáte maminko ve skutečnosti vaše maminka není, ale vy ji prostě milovat musíte, protože vám umožnila mít maminku.... A tak je prima, když konečně cítíte ta křídla a už nemusíte brát ohledy na okolí a letíte s těmi, kteří vám stačí..... no, a pak přijde ten onen stav, kdy se najednou dostanete do tempa hlemýždího, protože nosíte při sobě ještě jednoho pasažéra a Vesmír vám jasně ukazuje, že máte zpomalit - a vy si zase uvědomujete, jak v tom zpomalení jste vlastně takový vlk samotář:-) a vůbec vám to nevadí - usmíváte se.... pozorujete okolí, užíváte si každou vteřinu a vše tak hezky plyne, že se vdáte a zjistíte, že první písmena seskládala úžasný monogram VLK a v tu chvíli víte, že je vše v naprostém pořádku, že jdete skutečně po té své cestě :-), kdy vás nejprve vynesla transformační vážka, která umí ukazovat vše tak kouzelně paradigmaticky, že se plně dostanete do své síly a vše skládáte do svého přirozena.... A víte jak se dostat ke své svobodě? Stačí si uvědomit, co říkáte, že chcete dělat a neděláte.... vzpomínám si, že jsem v loňském roce napsala jeden článek o své babičce, která si stále plánovala, že nasedne do autobusu a pojede na jeho konečnou a prohlédne si okolí oné konečně a poté nasedne o5 do stejného čísla pojede na jeho druhou konečnou a prohlédne si okolí oné konečné a příště změní číslo a zopakuje to stejné poznávání..... neučinila tak....... dělala všechno pro to své okolí....... až najednou pocítila neskutečnou samotu a ona samota ji dovolila vstoupit do bran s názvem Alzheimer....dokud se zde na Zemi nenaučíme plně radovat, budeme stále nuceni překonávat neskutečné množství překážek, když se rozhodneme pro radostnou cestu, tak veškeré překážky rázem začnou mizet a to co se zdálo nemožným se stává přítomností..... Tak se radujme naplno v přítomnosti, protože je to to nejvíce, co máme, protože to potom nikdy přijít nemusí.... a očekávat, že to ono objevíme na daleké cestě.....no, i to je cesta k sobě :-). Krásný den všem!!!